Plačtivou nocí roku 2002 – „Je mi to tak líto!“ – začíná třináctiletý sběr materiálu, který po Katce, Marcele či Reném zakuklených ve spirále sebezkázy přinesl režisérce Heleně Třeštíkové poprvé hrdinu s náznakem šance.
Žebračku, pro niž byl „heroin jako chlap, tak jsem milovala“; po setkání s Jiřím Bartoškou, který jí kromě peněz dal víru v sebe sama, a po porodu syna se rozhodla s drogami skončit. A zjistila, jak tvrdý je život bez jejich úniku. „Vstát, umýt se, jít do práce,“ líčí hrdinka nejprostší úkony, jimž se musela učit. Navíc bez střechy nad hlavou.
Mallory má dvě výhody. Umí trefně formulovat myšlenky: „Heroin už mi dal všecko, co mohl; syn mi to dává sice po troškách, ale každý den.“ Zároveň zůstává věcná, nezastírá svá další klopýtnutí, která se vesměs týkají volby partnerů. Je to ona, kdo se snaží o jistý řád, i když přespávají ve vraku auta, kde má „celý život v pár igelitkách“.
Dokument to sice přímo nepojmenuje, ale z návštěv v ústavu, kde dlouho zůstává syn Mallory, či ze společných výletů k jejím rodičům vyplývá dost jasně, že hrdinčino „obrácení“ má k dokonalé světici hodně daleko. Pokaždé je tu někdo navíc: trpný budižkničemu; a pokaždé to dopadá stejně: zamilovanost, oddaná péče, rány, rozchod, pláč. „Nebrečím nad ním, ale nad sebou,“ shrnuje Mallory začarovaný kruh, v němž si jen se synem nevystačí.
Nicméně na rozdíl od jiných ztracenců z dokumentárních kronik vykazuje Mallory jistou zdravou nezdolnost, jež ji dovede až k vlastnímu bytu, a dokonce ke studiu – opět prostřednictvím Bartošky, jenž přitom o projektu neměl tušení. V hraném filmu by to byla pohádková limonáda, ale sběrný dokument si scénáře nevymýšlí a uměřená Třeštíková nedává průchod ani vlastnímu úžasu nad krkolomnými proměnami jednoho života.
Zase ti byrokrati
Do „hry“ vstupuje vlastně jen během divácky vděčné, ale trochu lacině zábavné nekonečné pouti Mallory po úřadech. Úmorné byrokratické kolečko typu „nevím, já tu nebyl, to dělá kolega, ten tu není, kolegyně má dovolenou a kdo vám tu vůbec dovolil točit“ sice ospravedlňuje výbuch každého smrtelníka včetně režisérky, na druhou stranu však na půdě sociální kritiky ztrácí ojedinělost a podsouvá tezi, jako by právě lidé, kteří si svou existenci zničili sami, měli při hledání druhé šance větší nárok na podporu než ti, kdo se v tíživé situaci ocitli bez vlastního zavinění.
Zprvu zarazí i jiný politický prvek: Mallory píše rozhořčený vzkaz na volební plakát místostarosty, který jí ani neodpověděl na dopis, a vzápětí se v obrazu objeví motivy „knížecího“ kandidáta na prezidenta.
Třeštíková to však vysvětluje: „Tričko s Karlem Schwarzenbergem, jež má v jedné scéně Mallory na sobě, může vést k pocitu, že za tím stojím já. Ale vůbec jsme o tom nemluvily, až při natáčení jsem se dozvěděla, že Mallory pracuje pro jeho volební štáb, protože Schwarzenberg pomáhá jihočeské terapeutické komunitě.“
Historkou autorka dokládá svou zkušenost, že příběhy s kuriózními peripetiemi píše sám život. Nicméně film Mallory je nejsilnější tam, kde se drží nejosobnějších smutků své hrdinky – tam, kde kapající kohoutek u dřezu stále nikdo neopravil, protože Mallory, jakkoli se chápe šance, znala dosud jen provizorium: existenční i vztahové.
