Rodiči byl často označován za černou ovci rodiny, protože svá studia nezakončil ani maturitou. Utekl do Prahy, kde se živil nejroztodivněji. Hlavně však psal básně, které publikoval v Mladých arších, Bloku a v tištěném programu divadla D 47. Často byl srovnáván s francouzským básníkem Jacquesem Prévertem. Václav Havel dokonce napsal, že Macourek byl občas lepší. Nálepka básníka mu však později přinesla výtky, že se zaprodal showbyznysu a velké umění zradil.
Svůj neobvykle bizarní styl a smysl pro humor si od konce padesátých let brousil v Divadle Na zábradlí. Spolu s Václavem Havlem zde v roce 1962 napsal hru Nejlepší rocky paní Hermanové. Tady si také definitivně vybral mezi vážným uměním a rozverností.
Už v době, kdy působil na Zábradlí, začal pracovat na Barrandově jako dramaturg a psát scénáře pro krátké animované, později i celovečerní filmy. Dobová kritika říkala, že pokud v prvních pěti minutách nezemře alespoň jedenáct osob, scénář rozhodně není od Macourka. Nabité kinosály v šedesátých až devadesátých letech však při jeho nestárnoucích veselohrách jako Pane, vy jste vdova nebo Čtyři vraždy stačí, drahoušku, burácely smíchy.
Spolupracoval s řadou význačných režisérů, ale nejčastěji se o něj přetahoval Václav Vorlíček s Oldřichem Lipským. Legenda praví, že s Vorlíčkem se setkal poprvé ve vlaku při cestě na první ročník zlínského filmového festivalu. Hned jejich první film Kdo chce zabít Jessii? se stal takovým hitem, že dostali pozvání do New Yorku, aby tam připravili novou verzi pro americké diváky. Strávili tu tři měsíce, pak odjeli domů a čekali, až producent sežene peníze. Jenže přišel rok 1968, Československo obsadili cizí vojáci a americká Jessie se už nenatočila.
Jejich nejúspěšnějším pookupačním snímkem byla Dívka na koštěti. Díky ní si autorské dvojice opět všimli ve světě. Na objednávku západoněmecké televize WDR pak vznikl seriál Arabela - a slavil opět úspěch. Stal se však tou poslední cihlou v narůstající zdi mezi Macourkem a jeho bývalými přáteli z intelektuální elity.
Únikem z televizní uniformity se Macourkovi staly kreslené seriály, na kterých začal v sedmdesátých letech spolupracovat s výtvarníkem Adolfem Bornem. Z Miloše Macourka se stala živoucí legenda české filmové tvorby. Jeho práce byly přeloženy do několika jazyků a získaly mnohá ocenění. On sám však o psaní scénářů hovoří jen jako o řemesle, a nikoli o umění. Asi to není skromnost a autor to tak skutečně cítí. Několika generacím jeho diváků je to však jedno.
Svůj neobvykle bizarní styl a smysl pro humor si od konce padesátých let brousil v Divadle Na zábradlí. Spolu s Václavem Havlem zde v roce 1962 napsal hru Nejlepší rocky paní Hermanové. Tady si také definitivně vybral mezi vážným uměním a rozverností.
Už v době, kdy působil na Zábradlí, začal pracovat na Barrandově jako dramaturg a psát scénáře pro krátké animované, později i celovečerní filmy. Dobová kritika říkala, že pokud v prvních pěti minutách nezemře alespoň jedenáct osob, scénář rozhodně není od Macourka. Nabité kinosály v šedesátých až devadesátých letech však při jeho nestárnoucích veselohrách jako Pane, vy jste vdova nebo Čtyři vraždy stačí, drahoušku, burácely smíchy.
Spolupracoval s řadou význačných režisérů, ale nejčastěji se o něj přetahoval Václav Vorlíček s Oldřichem Lipským. Legenda praví, že s Vorlíčkem se setkal poprvé ve vlaku při cestě na první ročník zlínského filmového festivalu. Hned jejich první film Kdo chce zabít Jessii? se stal takovým hitem, že dostali pozvání do New Yorku, aby tam připravili novou verzi pro americké diváky. Strávili tu tři měsíce, pak odjeli domů a čekali, až producent sežene peníze. Jenže přišel rok 1968, Československo obsadili cizí vojáci a americká Jessie se už nenatočila.
Jejich nejúspěšnějším pookupačním snímkem byla Dívka na koštěti. Díky ní si autorské dvojice opět všimli ve světě. Na objednávku západoněmecké televize WDR pak vznikl seriál Arabela - a slavil opět úspěch. Stal se však tou poslední cihlou v narůstající zdi mezi Macourkem a jeho bývalými přáteli z intelektuální elity.
Únikem z televizní uniformity se Macourkovi staly kreslené seriály, na kterých začal v sedmdesátých letech spolupracovat s výtvarníkem Adolfem Bornem. Z Miloše Macourka se stala živoucí legenda české filmové tvorby. Jeho práce byly přeloženy do několika jazyků a získaly mnohá ocenění. On sám však o psaní scénářů hovoří jen jako o řemesle, a nikoli o umění. Asi to není skromnost a autor to tak skutečně cítí. Několika generacím jeho diváků je to však jedno.
