Lukáši, před pár dny proběhla premiéra Molochu. Tak jaké jsou první dojmy?
Premiéra se konala v pondělí 26. května a byl to fascinující zážitek. Přišlo hodně lidí, i z filmového prostředí, a celkově tam panovala příjemná atmosféra. Myslím, že jsme dostali dobrou zpětnou vazbu. Naším cílem bylo natočit silný dramatický a napínavý politický thriller, který divákům zprostředkuje pocit nejistoty a napětí. A mám pocit, že se nám to podařilo. Doufám, že teď si seriál najde své publikum.
Co vás přivedlo k žánru politického thrilleru? Máte k politice osobní vztah?
Mám. Začal jsem se zaobírat fašismem a celkovým vývojem ve společnosti, a v důsledku toho jsem se nakonec před lety rozhodl emigrovat ze Slovenska do Kanady. Abych ochránil svoji rodinu. Viděl jsem, že se cosi děje. K politickému thrilleru mě pak přivedl producent Vratislav Šlajer, který mě přivezl z Kanady s tím, že budeme dělat jeden projekt. Původně šlo o jiný seriál pro jinou televizi, ale z této spolupráce nakonec vznikl právě Moloch.
Lukáš Hanulák (*1983)
|
Pojďme ještě k názvu vašeho seriálu. Zdá se silně symbolický.
Ano, ten název má mnoho významů. Někdo ho vnímá jako mytologickou bytost, která požírá vlastní děti, jiný v něm může vidět symbol systému, který požírá všechny bez rozdílu – ať už se na něm chtějí podílet, nebo ne. Nás zajímala právě ta druhá perspektiva.
Rozhodli jsme se vyprávět příběh z pohledu novinářů, kteří jsou dnes často tou poslední obrannou linií proti mocenskému aparátu, proti molochu. V kontextu dnešní doby, ruské agrese na Ukrajině a polarizace společnosti, jsme považovali za důležité ukázat, že tito lidé jsou stále hrdiny.
Stačí se podívat, jak politici jako Donald Trump nebo Robert Fico mluví o novinářích, a přitom jde často o profíky, kteří si ověřují informace. V takové době, kdy není důvěra, je třeba posílit lidi, aby se nevzdávali, aby bojovali za pravdu, a nenechali se tím molochem sežrat.
Nejen Trump a Fico. I český exprezident Miloš Zeman mluvil o novinářích jako hyenách, které by se měly likvidovat.
Hrozné. Bez novinářů přitom mizí kontrolní mechanismy, které ve společnosti drží rovnováhu. Vidíme, co se stalo v zemích, kde byla nezávislá žurnalistika zničena. Proto je tak důležité jejich – vaši roli připomínat.
Předběhli realitu
Váš příběh se točí kolem atentátu na prezidenta. Nakolik tento děj odráží současnou realitu střední Evropy?
Je to fikce, ale inspirovaná reálným světem. Myšlenka napsat příběh o atentátu na prezidenta vznikla už dávno před covidem, kdy byl duch doby ještě trochu jiný. Když nás pak kanál oslovil, že by o takový projekt měl zájem, pustili jsme se do toho naplno. A jak jsme pracovali na scénáři, začala se realita přibližovat tomu, co jsme si představovali. Byli jsme na konzultaci s BIS, abychom pochopili, jak fungují bezpečnostní složky. A když jsme po schůzce opět zapnuli mobily, zjistili jsme, že došlo k atentátu na Roberta Fica. To byla děsivá shoda okolností.
Donutil jako prezident, na nějž spáchají atentát. Když dočítal scénář, postřelili Fica |
Ano, to působí až znepokojivě prorocky. Jak tuto paralelu vnímáte?
Vlastně mě to nepřekvapilo. Fascinuje mě, že atentáty směřují často na lidi, kteří sami šíří nenávist. Robert Fico léta označuje novináře za prostitutky a parazity. A když se něco stane, snaží se vinu hodit na někoho jiného. Ve skutečnosti si tu nenávist vypěstoval sám. Nese podíl na polarizaci společnosti, která je dnes extrémní.
I tu v seriálu zobrazujete. Cítíte jako tvůrce zodpovědnost za to, jak polarizaci zobrazujete?
Určitou zodpovědnost cítím, ale pořád jsem především vypravěč. Mým úkolem je kvalitně vyprávět silný příběh, který diváka zaujme. Pokud ho nebaví to, co sleduje, nezajímá ho to ani mimo filmové plátno. Umění nemusí změnit svět, ale může inspirovat lidi. Věřím, že i náš příběh může někoho přivést k zamyšlení – nad dobou, v níž žijeme, nad tím, jak se chovat jinak.
Kromě polarizace společnosti jsou v trojdílné sérii i další silná témata. Dezinformace, hybridní válka, tajné služby…
Bylo pro mě důležité ukázat, jak těžké je v dnešní době najít pravdu, třeba na sociálních sítích, kde nás ovládají algoritmy. Chceme to ukázat atraktivní, žánrovou formou s důrazem na vizuální složku. Ale zároveň to má i společenský rozměr.
To je odpověď režiséra. A odpověď občana?
Když jsem končil střední školu, hlásil jsem se na žurnalistiku. Nevzali mě, a tak jsem se dostal k dokumentu, pak k hranému filmu. Tři roky jsem pracoval jako kameraman ve zpravodajství České televize. Zažil jsem živé přenosy, rozhovory s Klausem, demonstrace, protesty. Byl jsem u toho. Od té doby se politice, tajným službám a zneužívání moci věnuji jako divák, jako čtenář, i jako tvůrce.
Rekvizitář zmizel v díře, popsal Révai humorné okamžiky natáčení Molochu |
Je váš seriál prostředkem k porozumění i pro lidi, kteří se těmto tématům nevěnují v profesním ani osobním životě?
Určitě ano. Mnoho lidí si stále neuvědomuje, že jsme ve válce, byť zatím hybridní. Od roku 2014, od Majdanu a anexe Krymu, a pak zejména od roku 2022, kdy začala ruská invaze na Ukrajinu. Je jasné, kde stojí Robert Fico, a kde Viktor Orbán. Zatím není jasné, kde stojí třeba Andrej Babiš, ale ty role se pomalu vyjasňují. V Molochu jsme se v rámci hybridní války inspirovali útoky ve Vrběticích. Používáme sice jiné názvy, ale scénář čerpá z reality. Pokud může náš seriál někoho probudit, aby si uvědomil, co se děje, tak splnil účel.
Počítáte i s tou částí společnosti, která to vidět nechce?
Každý vidí to, co má v sobě. Už jsem samozřejmě zahlédl hodně hejtů, že jsme placení agenti Západu a Zelenského.
Žádné papalášství
Část Molochu se natáčela na Ukrajině, která je stále ve válce. Proč jste si vybral právě Ukrajinu?
Byla to součást příběhu, odehrává se tam z velké části poslední díl Molochu. Natáčeli jsme v Kyjevě a jeho okolí – v Irpini, Buče a dalších místech, která byla zasažena útoky. S ukrajinským štábem jsme navštívili asi patnáct lokalit. Pro mě osobně to byla transformační zkušenost. Ti lidé tam dál žijí, mají neuvěřitelnou pokoru, odvahu a vděčnost za život. Natáčeli jsme i na místě, kde při útoku skutečně zemřelo 14 lidí. To se nedá ničím nahradit.
Jaká byla bezpečnostní omezení nebo výjimečná opatření?
Samozřejmě jsme měli připravené záložní plány, kdyby se situace zhoršila. Měli jsme aplikaci na sledování útoků, pak jsme tedy zjistili, že je na to lepší Telegram. Bylo běžné, že jsme několik nocí nespali kvůli výbuchům – protivzdušná obrana Kyjeva fungovala prakticky neustále. Navíc tam platí stanné právo, takže jsme mohli točit jen do půlnoci. Po dvanácté byly ulice prázdné, viděli jsme jen vojáky. Přesto jsme se tam cítili bezpečně. Protože všude vidíte mladé lidi s odvahou a energií. Ta atmosféra byla až nakažlivě inspirativní.
Čekala jsem, že atmosféra na placu bude spíš trochu depresivní.
Vůbec ne. Spolupracovali jsme s místním štábem, což jsou neskuteční profesionálové. Konkrétně s produkcí Film UA, která je jednou z největších na Ukrajině. Momentálně tam ale mají málo práce, vzniká málo televizní i filmové tvorby. O to víc si vážili, že jsme přijeli. A já si uvědomil, jak se role obrátily. Dřív jsme my, východní Evropané, jezdili na Západ. A dnes jsme to my, kdo jezdí na Východ. Kyjev mě okouzlil. Věřím, že po válce se stane kulturním centrem Evropy.
Chtěli ze mě udělat slovenského prezidenta, vzpomíná Miroslav Donutil |
Ústředním tématem Molochu je atentát na hlavu státu, poměrně extrémní situace. Uvažoval jste při psaní nebo natáčení o etických hranicích?
Ano, konzultovali jsme vše s odborníky – s policií, s lidmi z tajných služeb, dokonce i s tehdejším ředitelem vojenské nemocnice. Probírali jsme třeba i scénáře, co by se dělo při intoxikaci novičokem. Chtěli jsme, aby bylo vše autentické a zároveň profesionální. Zajímavé třeba bylo, že prezident by v reálu dostal na JIP stejnou péči jako jakýkoliv jiný pacient. Pokud by nebylo místo, byl by i s někým na pokoji. Žádné papalášství. To mě překvapilo v dobrém.
Hlavní roli prezidenta ztvárnil Miroslav Donutil. Sám se v rozhovoru zmínil, že to pro něj byla velká výzva i zodpovědnost. Proč jste si vybral právě jeho?
Mirek byl od začátku číslo jedna. Producent Vratislav Šlajer s ním už spolupracoval na několika projektech a já s ním teď točil už potřetí. Jsme sehraní a Miroslav Donutil je navíc absolutní profesionál. Předloni jsme spolu dělali mysteriózní sérii Záhadné případy, kde hrál úplně jiný typ postavy, přebral kompletně jinou identitu. Tam jsme se hodně sblížili. Spolupráce s ním byla radost i teď.
Jasná volba byl i Jan Révai?
Ano, hledali jsme někoho, kdo zvládne kombinaci akčního hrdiny a investigativního novináře. Honza má silnou fyzickou i výrazovou přítomnost a nebojí se složitých scén. Jeho postava se postupně stává tahounem celého příběhu.
Druhou klíčovou postavou je polská herečka Eliza Rycembel. Chtěli jsme obsadit někoho ze zahraničí, abychom přitáhli i evropské publikum. Její postava je polská emigrantka žijící v Česku. Eliza mluví česky, anglicky i polsky a je neuvěřitelná profesionálka. Předloni získala cenu za nejlepší herečku v Polsku. Plánujeme s ní i další spolupráci.
A bude i pokračování Molochu?
Doufám, že ano. Pracujeme i na několika dalších filmových projektech. Čeká nás hodně práce, ale těšíme se na to.
