Krátký film Rychlý spád byl v létě k vidění na karlovarském festivalu. Na světovou premiéru jej režisér přijel osobně představit. V plánu jsou i další filmové přehlídky. Jinou autorovu kratší tvorbu pak lze volně zhlédnout na jeho internetových kanálech včetně YouTube. Výtvarník se pro iDNES.cz rozpovídal i o svých českých filmových oblíbencích.
Můžete popsat děj filmu?
Spíše než tradiční děj nabízí Rychlý spád sérii scén, dynamiku mezi postavami a předměty. Odehrává se v něm mnoho příběhů zarámovaných hlavním vyprávěním. To se odehrává v lese a popisuje cestu chlapce k vlastnímu narození. Čas zde běží obráceně. Chlapec se jako v loutkové hře postupně setkává s hrobníkem, obrem, břichomluvcem, faunem, koněm, upírem a mnoha dalšími bizarními postavami.
Jaké je jeho hlavní poselství nebo myšlenka?
Netoužil jsem divákovi sdělit nějakou zprávu. Můj přístup k umění je hravý. Pohybuji věcmi a sleduji, kam mě zavedou. Jakmile je film hotový, je prostě na světě a v tu chvíli přerušuje vazby s autorem. Mohu tedy sdělit jen to, co ve filmu vidím jako divák - jako každý jiný divák. Přes všechny obrazy a symboly smrti je pro mě každopádně Rychlý spád o cyklu života, o čase. Myslím, že moje animace často vyprávějí o tom zvláštním střídání, které popisuje naše dny. Kdy se střídají období klidu, s náhlými nečekanými událostmi. Je to něco jako příliv.
Kde jste hledal inspiraci pro děj?
Mívám na seznamu velice mnoho zdrojů. Literatura, staré ilustrace, život. Jedna z postav filmu třeba volně vychází ze vzpomínek na mou pratetu Carmelu. Chyběl jí prst na levé ruce. Nikdo přitom nevěděl, jak o něj přišla. Kolovaly o tom v rodině různé příběhy a ona žádný z nich nikdy nepopřela ani nepotvrdila. Teta se narodila v malé vesnici v horách a nikdy se neprovdala, což byla v té době neobvyklá a vlastně svým způsobem odvážná volba. Na konci života prodělala mozkovou mrtvici a poté měla halucinace. Vídala třeba v rohu místnosti muže, který ji ohrožovat nožem. Začala pak vždy plakat a volala svou maminku. Tyto epizody mě opravdu dojaly, daly něco do pohybu a vyrostly z toho obrazy, které jsem použil ve filmu.
 |
Rychlý spád a některá vaše další videa působí znepokojivě. Je to záměrné? Zneklidnit diváka? Vytrhnout ho z jeho běžného pohodlí?
Většinou se snažím vytvářet nečekané. Jako umělec i jako divák bývám rád vykolejen, rád se dostávám do míst, které působí domácky i cize zároveň. Snažím se míchat rejstříky, najít ten zvláštní tón, u kterého se nelze rozhodnout, jestli je zábavný, nebo podivný. Mám rád tajemné obrazy, tedy obrazy, které nemůžete jen tak rozluštit.
Vizuální zasazení a některé postavy připomínají středoevropské pohádky, třeba příběhy bratří Grimmů. Bylo to cílem?
Miluji pohádky. Vyrostl jsem v italských Alpách, kde jsem byl vystaven německé dětské literatuře. Chápu pohádky v kontextu orálních tradic. Když mi bylo dvacet, četl jsem knihu Historické kořeny magických příběhů od Vladimíra Proppa a ta mi opravdu otevřela dveře. Skrze Proppa a další autory, jako je Michail Bachtin a Carlo Ginzburg, jsem nahlédl hloubku a bohatství světa folklóru. Je to nekonečný kontinent, který člověk nikdy nemůže plně prozkoumat.
Jak tato estetika dnes ve Spojených státech vlastně rezonuje?
Těžko říct. Moje snímky amerického diváka asi těžko osloví. Evropský toho v nich najde mnohem více.
Prý vás velmi inspirovali Franz Kafka, Jaromil Jireš a Karel Zeman. Je to tak? Co vás na nich oslovilo?
Byl jsem nedávno tázán na můj vztah k české kultuře, a proto jsem se odvážil dát tato jména dohromady do jedné věty. Filmy Zemana a Jireše jsou pro mě vizuálně pozoruhodné, a to různými způsoby. Zeman byl fanouškem Julese Verna a jeho animace jsou jakousi poctou dětským a dobrodružným knihám 19. století. Zeman se v nich pokoušel doslova reprodukovat pocit z četby starých knih. Tvorba Jaromila Jireše je temnější a surrealističtější. Valerie a její týden divů je jedním z mých nejoblíbenějších filmů vůbec. Co se Kafky týče, líbí se mi, jak v jeho příbězích situace a myšlenky nenavazují. Postavy se vynořují odnikud, záležitosti se jen zhoršují, následkům vždy nepředchází příčina. Jeho svět se řídí nejasnými zákony. Zbývá jediný způsob, jak z něj uniknout: plně se mu poddat.
Čím vás zaujaly materiály jako papír a látky?
Miluji knihy. Mé vzdělání je více literární než filmové. Když jsem se ještě před animací začal věnovat kolážím, mým prvním materiálem byly vázané knihy, které jsem si donesl z popelnice. Hned jsem si tu intimitu papíru a látky zamiloval. Možná se nyní skutečně dostáváme na samý konec éry fyzických knih a možná mne právě proto tento pocit soumraku oslovuje, kdo ví.
Jaké jsou vaše plány s filmem Rychlý spád?
Snímek nyní přihlašuji na filmové festivaly po celém světě. To je cesta, díky které může být moje práce vidět na velké obrazovce. Doufejme, že časem dojde k nějaké distribuci, a to jak v kinech, tak na streamovacích platformách.
Na čem dalším pracujete?
Kromě animace jsem také spisovatel a překladatel. V současné době pracuji na knize svých vlastních krátkých próz a dále hodlám přeložit do italštiny antologii básní Franka Stanforda, velkého severoamerického básníka, který je mimo USA zcela neznámý.
Ukázka autorovy další práce, která je volně k vidění na YouTube:
