Zápletka je banální: jednu ženu miloval, druhou přivedl do jiného stavu, takže teď pláče, jak si zpackal život, fetuje a za melancholického deště vzpomíná. Přičemž vzpomínky se točí zejména kolem prožitého sexu, znázorněného ve velmi dlouhých a skutečně nic nezastírajících sekvencích.
Zejména v první části snímku má člověk nutkání měřit čas: jestli hrdinové za celou hodinu stráví mimo postel více než pět minut, je to moc. V druhé půli sice přijdou i výpravy mimo ložnici, ale ne že by sexu ubylo, jen se provozuje v terénu.
Postupně přibývá vztahových prvků, důvěrné konverzace, hádek, výčitek, hysterie, což Love přibližuje čisté a místy až překvapivě něžné studii milostné nezralosti. Jenomže láska jako taková by režisérovi, jakým je Gaspar Noé, nestačila. Takže šokuje.
Potíž však tkví v tom, že čím více pohlavních orgánů trčí z plátna, tím méně zabírají; provokace se omrzí. Navíc hrdina pije krev, ať se vzpíná nad slečnou, vzlyká po ní, nebo hovoří o umění, neboť se hodlá stát filmařem.
Ale hlavně na rozdíl od Nymfomanky, s níž se někdy poměřuje, Love až na výjimku, kterou zastupují sebestředné hrátky s režisérovým jménem, prakticky nezná humor. A že by ho vleklý pohled na zpocené prostocviky potřeboval jako sůl.