Americký režisér, scenárista, producent a spoluzakladatel filmového studia Troma Entertainment postavil svůj výrazný tvůrčí styl mimo jiné na prvcích násilí, otevřené sexuality, fyzických deformací a jiného narušování tělesnosti nebo absurdního humoru. Tento mix pak slouží jako rámec pro společensky ostře kritické komentáře. „Snažím se, aby mé filmy byly zábavné, ale taky aby ukazovaly mladým lidem, že se za sebe nesmí bát bojovat,“ říká letos osmdesátiletý tvůrce.
Pro začátek bych se zeptal na možná trochu banální otázku. Co vás na tvorbě filmů nejvíce baví?
Nejvíce si užívám tu část, když hlavní natáčení skončí a já se zavřu do střižny. Protože během natáčení to vypadá asi tak, že stovka mladých a bláznivých lidí spí na podlaze a objevují se různé nebezpečné situace. A když je pak konec, tak si mohu dopřát luxus a při střihu už nikam nespěchat a nehnat se kvůli žádnému deadlinu. O filmy od Tromy totiž stejně ve skutečnosti nikdo nestojí (smích).
V čem pro vás spočívá kouzlo nezávislého filmování?
Řekl bych, že tím kouzlem je moc, kterou máte jako filmař nad svým uměním. A myslím, že o tom to celé je. Film jako umělecká forma by měl reflektovat mozek, srdce a duši svého autora.
U mainstreamových snímků tohle nastavení nevnímáte?
V mainstreamu samozřejmě působí mnoho skvělých režisérů, kteří mají své filmy pod kontrolou. Dobrým příkladem je podle mě letošní Superman. James Gunn, který ho natočil, začínal svou kariéru v Tromě, kde napsal scénář k mému snímku Tromeo a Julie. On je schopný ukočírovat opravdu velké bijáky. Píše je, režíruje, produkuje. A všechno, co do nich dává, jde ze srdce.
Režisér Snowboarďáků Karel Janák se zranil na lyžích. Má zlomené obě ruce |
Ptám se proto, že často hlasitě kritizujete fungování studiového systému ve filmovém průmyslu. V čem tedy podle vás spočívá největší problém?
Mainstreamová kinematografie často trpí tím, že korporáty, které ji produkují, fungují v podstatě jako monopol. A ten monopol může rozhodovat o tom, koho pustí na trh a koho bude cenzurovat. Logicky nezávislé filmy cenzuruje více než ty mainstreamové, které je schopen lépe kontrolovat a minimalizovat v nich věci, které by mu mohly uškodit.
Jaké třeba?
V současnosti jde ve značné míře o to, jak globální filmový průmysl reflektuje situaci v americké politice. Úplně konkrétně Trumpa. Mnoho studií a filmařů, teď mluvím asi především o těch evropských, se bojí, že když se vyjádří například k nějakému problému, zavřou si tím dveře na americký trh. A americké společnosti to mají zase naopak. Tam pramení obavy třeba z toho, jak čínský trh tvořený třemi miliardami potenciálních konzumentů jejich obsahu přijme ve filmu vtipkování na adresu Číny.
Takže z vašeho pohledu je největším prokletím mainstreamové produkce jistá forma neupřímnosti?
Ano i ne. Jak mi kdysi řekl Samuel Fuller, za každým problémem stojí buď peníze, nebo sex. A skutečně, finanční stránka věci odvahu a otevřenost v kinematografii do určité míry deformuje. Zase ovšem nechci zjednodušovat, protože do mainstreamu spadá například i Městečko South Park, což je naprosto upřímný projekt, nebo velice osobití filmaři, jako Eli Roth, Robert Rodriguez nebo Quentin Tarantino.
Dále se musím zeptat na nedávný remake vašeho možná nejslavnějšího počinu Toxický mstitel, filmu o uklízeči, který po pádu do radioaktivního odpadu zmutuje a získá super sílu. Předělávka se oproti originálu vydala přístupnější cestou. Jak se vám líbila? Splnila pro vás kritéria kvalitního mainstreamu?
Nový Toxický mstitel je úžasný film. Je jiný než náš původní, a myslím si, že dokonce lepší. Macon Blair je totiž brilantní mladý režisér a Peter Dinklage v hlavní roli byl parádní. Vnímám to jako kus skutečné, osobní, působivé a romantické filmařiny. Na tiskové konferenci k filmu jsem dokonce Maconovi předal mop, jak víte symbol spojený s postavou toxického mstitele. Teď už můžu kdykoliv odejít do západu slunce.
Anna Prášilová Fialová je zpět s Ondřejem Rychlým. Dříve spolu bydleli |
Odkud čerpáte pro své filmy inspiraci?
Největší zdroj nápadů, které se snažím přetvořit v příběhy, pro mě představují noviny. Protože jak říkával Fritz Lang, správný filmař by měl vědět všechno o všem a o všech. A díky novinám vím, co se děje v mojí zemi. Co ji trápí.
Ve svých filmech tradičně pracujete s různými bizarními výjevy a situacemi. Je realita, ve které žijeme, opravdu taková?
Já se snažím držet myšlenky, že nejlepší způsob, jak bojovat s diktátory jako Trump a jemu podobní, je komedie. Na druhou stranu problémy, o kterých vyprávím, jsou vždy skutečné.
Můžete vypíchnout nějaké, které vás nejvíce trápí?
Toxický mstitel třeba reaguje na šikanu, od které jsem se snažil mladé lidi odradit. Jeho čtvrtý díl potom reflektuje problematiku střeleb ve školách. Americké školy jsou v hrozném stavu. Kromě toho množství šikany jde taky o nedostatečné platy učitelů. Filmové hvězdy dostávají deset milionů dolarů za týden práce, učitelé akorát bídu. A děcka pak v téhle nefunkční atmosféře nemají podmínky získat smysluplné prostředky k sebevyjádření, třeba přes kurzy poezie nebo umění. Tak jdou a střílí.
Toxický mstitel zároveň výrazně pracuje s motivem znečišťování životního prostředí. Jak se na tohle téma díváte dnes, kdy společensky silně rezonuje?
Myslím, že v současnosti všichni vidíme, jak se situace životního prostředí za těch čtyřicet let od vzniku snímku ještě podstatně zhoršila. Podobně jako se dnes obrací k horšímu situace kolem práva na interrupci, kterou Amerika řešila na konci 90. let a dnes ji řeší znovu. Celkově mi přijde, že se svět začíná transformovat do všech těch bláznivých věcí, které jsem v osmdesátých letech dával do svých filmů. Jako ženy s hitlerovskými knírky.
Dokážete si těmito ne úplně optimistickými vyhlídkami udržet nadšení a tvořivost? Jinak řečeno, na čem aktuálně pracujete?
V Tromě připravujeme návrat Kabukimana, protagonisty mého filmu Sgt. Kabukiman, N.Y.P.D. z roku 1990. Rozpočet vyjde na půl milionu dolarů, ale zatím máme jen polovinu. Kdyby se v České republice našel někdo, kdo by chtěl dodat druhou půlku, klidně to natočíme v češtině. Žádný problém.
Myslíte, že by newyorskému policistovi posedlému duchem performera tradičního japonského umění Česko slušelo?
Proč ne. Nebo můžeme natočit nějakou českou komedii. Komedie je můj žánr. Navíc možná bude lepší, když nebudu rozumět, co točím. Já stejně obvykle nerozumím tomu, co dělám, takže by to pro mě bylo perfektní.
Blíží se festival béčkových snímků. Špatné filmy pustí na „hrozném“ místě. Zážitek zachrání rum |
Zdá se, že se nebojíte výzev. Bylo pro vás výzvou také přijet do České republiky? Protože předpokládám, že ve Spojených státech nemusí působit jako na první pohled atraktivní teritorium.
Rozumím této myšlence, ale musím zdůraznit, že je pro mě velikou ctí tu být. I když svou přítomnost vnímám tak, že jsem tady hlavně jako podpora pro svou dceru a její film Troma dobývá Cannes, se kterým zrovna objíždí festivaly. Česko jsem ale už kdysi jednou navštívil. Před patnácti lety jsem přijel na festival Bloody Xmas, kde mi připravili moc pěknou retrospektivu. A pak jsem měl asi den a půl volna v Praze, na který jsem nikdy nezapomněl. Často jsem poté o městě vyprávěl svojí manželce, tak jsem rád, že letos mohla do České republiky dorazit se mnou.
Dokumentární počin Troma dobývá Cannes v režii vaší dcery Lily Hayes Kaufmanové sleduje vás a tým okolo Tromy při účasti na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes. Ten jste v minulosti kritizoval za to, že vám zakázali propagační pochod v maskách postav z vašich filmů. Jak na festival pohlížíte dnes?
U všech velkých festivalů, podobně jako u filmových studií, vidím, jak se bojí, aby nenaštvali své sponzory nebo vlády v zemích svého konání. To je vede k tomu, že se snaží vyhnout politicky či aktivisticky zabarvenému obsahu, jakým byl do značné míry i náš pochod. V současnosti ale tahle zdrženlivost působí o to smutněji, že dochází ke globálnímu posílení fašismu a extremismu. Tuhle kritiku ovšem říkám z pozice undergroundového filmaře a levičáka, takže se dá říct, že jsem proti nim zaujatý.
Ať končíme na pozitivní vlně, kdybyste měl doporučit nějaký film, který jste v poslední době viděl, co byste vyzdvihl?
Nedávno jsem zhlédl noirový kriminální snímek Síla zla s Johnem Garfieldem v hlavní roli, a vzápětí jsem ho viděl ještě dvakrát nebo třikrát. Bylo to mistrovské dílo. Cítil jsem se, jako když čtu Shakespeara. Protože jeho díla čtete většinou opakovaně a pokaždé na vás působí jinak.
