Po několika letech v divadle teď za sebou máte vodníkovu ženu v Kytici a Helenku z Tmavomodrého světa. Ve dvou velkých filmech vás uvidí spousta lidí. Připadáte si slavná?
Nepřipadám. Nechodím do televizních soutěží, nehraju v seriálech, to jsou věci, které herce asi nejvíc proslaví. Já to nedělám, protože to ani nechci dělat. Na druhou stranu to ale chápu, když má někdo rodinu a potřebuje rychle peníze. I když si někdy řeknu,tenhle pán opravdu nemá zapotřebí vystupovat v Carusošou.
Poznávají vás třeba lidé na ulici?
Ale já opravdu nejsem moc populární. Navíc vypadám bez těch make-upů a kostýmů úplně jinak. Občas se stane, že mě někdo pozná, je to většinou příjemné.
A kdy to není příjemné?
Někdy se stane, že třeba vykřiknou moje jméno na ulici a všichni se otočí. Ale nestává se to často. Horší je to třeba ve společnosti, fotografové a to všechno kolem...
Úplně jsem se z toho sesypala
V žádném rozhovoru to nezapomenete natřít bulvárním novinářům. Čím vás vlastně tolik naštvali? Byl to ten článek o všech mužích Lindy Rybové?
Linda Rybová - profil Narodila se 15. října 1975. Po páté třídě základní školy začala studovat balet na konzervatoři a v roce 1989 přešla na hudebně dramaturgický obor. První angažmá získala v pražském hudebním divadle Komedie, po roce přešla do divadla Pod Palmovkou. Loni se vrátila do divadla Komedie. Po rolích v pohádkách (Žabí princ) a televizních inscenacích (Liščí doupě) si zahrála ve dvou filmech: Kytici a Tmavomodrém světě. Linda Rybová nejí maso, je svobodná a žije s přítelem v Nuslích. Bydlí ráda ve čtvrtích se zašlými starými domy a zvláštní atmosférou. Ve volném čase odpočívá nejraději s knížkou nebo na procházce v lese. Ráda se také prochází v parku na Jezerce nedaleko svého bytu. Psa si nepořídila, protože by si na něj kvůli divadlu našla jen málo času.
Ano. Myslím, že ten překročil už úplně všechny hranice toho, co jsem schopná tolerovat nebo vydržet. Nejsem typ člověka, který by říkal do novin všechno ze svého soukromí a měl z toho radost. Jenže tady navíc bylo pětadevadesát procent z toho jen lež a výmysly. Špína.
Pamatujete si, co to s vámi udělalo, když jste ho četla?
Nebylo to poprvé, já mám problémy s takovými novináři už několik let. Ale tenhle článek byl snad úplně nejhorší. Co to se mnou udělalo? No, v podstatě jsem se sesypala. Neublížil totiž jen mně, ale i lidem, kteří si to vůbec nezasloužili.
Jenže jste herečka, navíc mladá a pohledná, nemůžete čekat, že vás lidi z bulváru nechají na pokoji.
Já vím, že dělám takové povolání, že na takové věci si budu prostě muset zvyknout, i když to taky není moc fér a člověk by ze sebe neměl nechat udělat něco až tak strašného. Na to nikdo nemá právo. Já ale nemůžu nic dělat.
Můžete se s nimi třeba soudit.
To můžu, ale když se s nimi budu soudit, rozvířím kolem toho tisíckrát větší bahno. Vím jen jedno řešení, ten článek psala nějaká paní. Kdybych byla chlap a ona taky nebyla paní, tak jí jdu jednu natáhnout. Jiná šance není. Ale nikomu nepřeju nic zlého. Myslím, že když se někdo živí tím, že hází bahno na ostatní, tak má těžký život i tak.
A co ostatní novináři. Máte strach z divadelních kritiků?
Kritiky od nějaké doby vůbec nečtu. Připadá mi, že jsou někdy úplně mimo. Navíc mě vždycky nějak zablokují, takže dávám radši na názor lidí kolem mě a těch se ptám, co si o tom myslí.
Spolupracovníků z divadla?
Nejen jich. I lidí, o kterých vím, že jsou citliví a mají na umění stejný názor jako já.
Jinými slovy: dáte na názor svého přítele, hudebníka Honzy Muchowa...
To taky.
Co když se právě jemu představení nelíbí?
To je vždycky nejhorší, když se to nelíbí tomu úplně nejbližšímu. Někdy se to stane, a potom křičím a pláču. To je ale normální, to by bylo přece každému líto.
A co říkal na Tmavomodrý svět?
Líbil se mu. Ale myslím, že on mi ani neříká všechno naplno, nechce asi riskovat, že budu zase bulet. Ví, jak jsem přecitlivělá.
Pana Svěráka jsem se ostýchala
Jan Svěrák vám prý při natáčení Tmavomodrého světa říkal, že hrajete dobře, ale vůbec vám to nesluší. Je to pravda?
To jo, ale teď při premiéře zase říkal: Vidíš, jak jsi krásná a ještě umíš hezky hrát, tak nevím.
Jak se vám s ním pracovalo? Byl přísný?
Ne, rozhodně ne. Dává hercům pro role dost prostoru, mohou si roli přizpůsobit podle svého. Ani nevím, jestli o tom můžu tolik mluvit, moje role je dobrá a hezká, ale v podstatě tam jsem jen na začátku a na konci. Tmavomodrý svět je ale hodně jemný a taková byla i komunikace na place.
Poznala jste se také s režisérovým otcem Zdeňkem Svěrákem?
Během mého účinkování se přišel podívat na natáčení jen jednou. Je to pro všechny velká autorita, to je vidět. Ani jsem se s ním nebavila, já se ostýchám mluvit s lidmi, které neznám, takže i před ním jsem se trochu styděla.
Fakt?
No jasně. I teď, těsně po premiéře, jsem k nim chtěla přijít a říct, že to bylo pěkné, ale styděla jsem se. A do toho zazvonil telefon. To byla moc vtipná scénka, stál u mě Ondra Vetchý, Kryštof Hádek, starý i mladý Svěrák a já tam stála s tím telefonem v ruce a říkala: "Jo, bylo to moc hezký."
A když jste se viděla poprvé na plátně ve filmu tak, jak ho uvidí diváci, co jste si říkala?
No je to pokaždé stejná hrůza. Teď už je to sice trochu lepší, ale když jsem se viděla poprvé ve čtrnácti letech, tak to bylo děsné, to jsem opravdu trpěla a bylo mi zle. Teď se sice snažím připravit se na premiéru předem, ale stejně to není nic příjemného.
Napadne vás: Jé, tady mi to ale vůbec nesluší?
O ten zjev ani tak nejde. I když to někdy taky. (smích) Spíš o to hraní, říkám si, že to všechno mohlo být trochu jinak a už se s tím nedá nic dělat.
Mamince bylo po představení čtrnáct dní špatně
Lži v časopisech o soukromém životě, neustálé pochybnosti... Uvažujete někdy, že změníte profesi?
Tak to vůbec není, to já zase hraní miluju. I když mě samozřejmě napadne, že bych mohla dělat něco jiného.
A čím byste byla, kdybyste už nebyla herečkou?
Nevím, já nic jiného neumím. (smích) Ani tohle neumím, herectví je tak nehmatatelné, že se nedá nikdy říct: Teď už se nemám co učit. Myslím, že bych chtěla někomu nějak viditelněji pomáhat.
Sociální pracovnice?
To zní příšerně. (smích) Ale něco takového, třeba.
Kdy o tom nejvíc přemýšlíte? Myslím nechat divadla.
Nevím. Když je takové období, když člověk nedělá nic, o čem byl přesvědčený, že by to mělo smysl. Když ho role a všechno kolem nich ani moc nezajímají.
To ale není tohle období?
Díky bohu ne. Je to vždycky strašně nepříjemné.
Já myslím, že byste si teď mohla naopak říkat, že jste na vrcholu kariéry.
No tak to ne. Rozhodně se necítím být na špičce, vždycky si říkám, že můžu být ještě lepší. Možná to už bylo, jeden nikdy neví.
Dobře, tak jinak, je teď Linda Rybová šťastná?
Já jsem ten život nikdy moc nevnímala přes práci. Je sice důležitá a překvapuje mě, že čím dál víc, ale můj pocit štěstí se odvíjí spíš od mého soukromého života než od práce.
Jak vaši práci berou rodiče? Máte pocit, že jim děláte čím dál větší radost a chválí vás?
Myslím, že to nějak neřeší. Oni na mě nikdy nekladli moc vysoké nároky. Někteří rodiče vědí, co by asi tak chtěli, aby jejich děti v životě dělaly, ale to není případ našich. Takové ty intelektuální nároky si uspokojili na sestře, která je lékařkou. Ta to odnesla za mě. Samozřejmě, když mám dobrou práci, mají radost.
Ale chodí se na vás podívat do divadla...
Chodí. Moje máma je ale hrozný kritik a málokdy se jí něco líbí. Dokonce jí bylo po jedné hře, Zdravém nemocném na Palmovce, čtrnáct dní špatně. To je totiž představení, kde se pořád řeší nějaké věci kolem fekálií. No ale teď mi dělá radost, že se byla podívat na Sběratelovi, a ten se jí líbil. A za Kytici mě taky pochválila.
Stává se často, že za vámi po představení někdo přijde a chce vás sbalit? Nebo vám muži posílají květiny?
Neposílají. Být herečkou za první republiky, dostávat ty všechny květiny a v nich malé brilianty... (dívá se Linda zasněně směrem k oknům kavárny) To by bylo zábavné... Ale teď je to takové normální. Já snad ani nemám nějaké své ctitele. Jdete do divadla, tam odehrajete představení, lidi zatleskají, a potom si zase vezmete ten svůj batoh a jdete domů.
Takže ani jeden ctitel?
Maximálně mi píšou kluci do divadla, že mě mají rádi, nebo si někdo napíše o autogram, ale že bych měla ctitele z podnikatelských vrstev, to fakt ne... I když jednou se mi stalo, že jsem přišla do klubu a měla jsem účet zaplacený od nějakého pána. Nabídky k sňatku ale nedostávám. To by snad ani nemělo cenu.
Kdy vás tatínek naposledy pohladil po vlasech a řekl: Lindo, tohle se ti fakt povedlo?
Tatínek je ke mě shovívavější, ale myslím, že po žádném představení to nebylo. Asi to bylo teď nedávno na ségřiných třicátinách, ale bylo to jen proto, že mě vidí. Hladíme se po vlasech docela často.
Vy máte ale asi tolik práce, že si vás už doma taky moc neužijí...
Hlavně už s nimi nebydlím. Snažím se je ale vidět tak často, jak jen to jde a volat. I když maminka je někdy smutná, že jí dva dny nezavolám nebo že to slíbím a nezavolám.
Nekomunikace, ta mi půjde
Vy jste se teď ve filmu stala maminkou, a to dvou dětí. Hrajete maminky ráda, nebo se vám stýská po rolích dívek a princezen?
To víte, že je hraju ráda. V každém filmu to bylo trochu jiné. V Kytici jsem se tak bála, abych miminku při podvodních scénách neublížila, a ten chlapeček byl tak vysvícenej...
Prosím?
Byl neskutečně v pohodě. A při natáčení Tmavomodrého světa jsem svou filmovou dceru ani pořádně nepoznala, nebyl čas se s ní bavit.
Takže se vám zrychluje tep nad každým kočárkem?
Už asi od patnácti. (smích) Děti jsou hrozně fajn, ráda trávím čas s dětmi své sestry.
Čtete jim pohádky?
To ne, já jim je můžu jen vyprávět, protože mám odmalička problémy se čtením nahlas. Když čtu, tak si vždycky druhou polovinu slova vymyslím. Mám problémy i na ulici, vidím nějaký nápis a slabikuji ho třikrát, než se mi podaří ho přečíst. Starší holčičky se ale ptají na kluky, na to, co jsem s nimi dělala, když mi bylo deset nebo osm, a já jim to povídám. Takové ty holčičí věci. Já si pamatuju, že když jsem byla malá, tak jsem taky sestru hrozně otravovala a potřebovala jsem všechno vědět. Pohádky ale dělám pro rozhlas.
Pro rozhlas?
No, tam to mám hrozně ráda, tam je to všechno takový starý. Trochu hnusný, ale mě to přijde jako úplně jiný svět. Já jsem to vždycky jako dítě milovala, když byla v neděli odpoledne v rádiu pohádka. Režie Karel Vajnlich. Tak tady s tím pánem já dělám občas pohádky.
Kromě péče o děti z rodiny i cizí, co budete dělat o prázdninách?
Chci jet s Klárou Issovou do Sýrie a taky připravuji nový film, který se jmenuje Bez tváře. Celý srpen ho budu točit.
O čem bude?
O vztazích, jako všechny filmy. Ne, bude to takový malý film, kde bude hrát jen málo lidí, takový soukromý, intimní... ne, jak se tomu říká?
Komorní?
Dík. (smích) Mně to nemyslí. Já snad začnu zase luštit křížovky... Bude to komorní film o lásce, bude tam takový pětiúhelník nebo čtyřúhelník. A taky o nekomunikaci, to myslím, že mi půjde dobře. Budu tam hrát takovou holku, která pořád mlčí a když nemlčí, tak nikdy stejně neřekne, co by chtěla.
Taková jste?
Ne úplně, ale na druhou stranu to docela znám. To, že lidi nikdy to zásadní neřeknou, říkají všechny ty věci okolo, ale nemají tu odvahu říci věci, o které doopravdy jde. Což mě mrzí.
 Linda Rybová |
 Linda Rybová |
 Linda Rybová |
 Linda Rybová |
 Linda Rybová |
 Linda Rybová |
