RECENZE: Ani ostuda, ani zázrak. Lída Baarová je romance na vývoz

Už předem budil vášně a po večerní premiéře je znovu rozdmýchá, ale spíše případ Lída Baarová než stejnojmenný film, který jde ve čtvrtek do kin.

Stačí vyslovit její jméno a vypukne válka. Jedni míní, že Lída Baarová svým vztahem s říšským ministrem Josephem Goebbelsem zradila, podle druhých se provinila jen hloupě zaslepenou láskou. Ostrý boj zuřil i kvůli podpoře díla od státního fondu kinematografie: někdo ji kritizoval, jiný tvrdil, že Baarová jako součást našich dějin si důstojný film zaslouží.

Pravda leží někde uprostřed, praví nudné úsloví. A platí i pro výsledný snímek: ani ostuda, ani zázrak.

Připomíná životopisy z HBO, nikoli velkofilmy, ale řemeslně zdatné, nešizené produkce. Patnácti milionů korun z fondu netřeba litovat – navíc činily tak třetinu rozpočtu, za jaký by dobový film jinde nenatočili, natož tak, že může pomýšlet na prodeje do zahraničí. Na vrub vývozu lze odpustit i některé historické vysvětlivky, pro zasvěceného českého diváka nadbytečné.

Nicméně tři věci Lídu Baarovou zrazují. Zaprvé scénář Ivana Hubače omezený na sběr známých materiálů, který postrádá autorský postoj: nemá ozvláštňující klíč jako Hořící keř, volí nejprostší šablonu osudové romance a la Titanic vyprávěné starou herečkou mladé novinářce. Zadruhé představitelka titulní role Tatiana Pauhofová, výrazově jednostrunná a za každé situace si hlídající až baletně precizní grácii; Zdenka Procházková coby Baarová ve stáří ji silně zastiňuje.

A zatřetí volba producenta, že i německé postavy budou v české verzi mluvit česky – což u Pavla Kříže, který svého Adolfa Hitlera drží ve věcné tónině bez karikatury, vadí méně než u jinak výtečného Karla Markovicse coby Goebbelse, kterému sebelepší dabing v podání příliš známého českého hlasu ubírá na věrnosti.

Podle pamětníků oba fascinovali: Baarová čarovala zvláštním kouzlem krásy, Goebbels strhujícím projevem. Ve filmu je však ona jen hezká a jemu chybí ostrá německá dikce démonického řečníka tribun.

Co naopak účinkuje až s podivem, vezmou-li se v úvahu omezené prostředky, je nakažlivé retro, počínaje swingovou náladou pražských barů a konče využitím archivu. Jmenovitě vůbec prvního barevného dokumentu Berlína, do nějž je důvtipně naklíčován příjezd Baarové za první německou rolí. Chvíle, kdy provinční hvězdička a její matinka nadšeně hltají vysněný velký svět, nevnímajíce postavy ozbrojenců coby předzvěst příštích hrůz, hovoří výmluvněji než nucená stylizace Baarové do dětinské naivky.

Nicméně v hravém sestřihu, kdy trénuje německý přízvuk pro rozverný zkušební výstup, či při námluvách a zimních záletech s dokonalým milovníkem stříbrného plátna Gedeonem Burkhardem v roli herce Gustava Fröhlicha je Pauhofová jako dychtivě ctižádostivá novicka sebejistější než později coby rozervaná femme fatale.

Vůbec nejzajímavější, bohužel jen naznačený a zahozený motiv představuje chvíle, kdy Baarová rozjíždí hru, na niž ve finále nestačí. Připadá si jako Mata Hari, svého vlivu na Goebbelse účelově využívá a kolegům tak předvádí svou moc.

Lída Baarová

65 %

Česko, 2016, 110 min

režie: Filip Renč

hrají: Táňa Pauhofová, Karl Markovics, Gedeon Burkhard, Simona Stašová, Martin Huba, Lenka Vlasáková, Pavel Kříž, Anna Fialová, Jiří Mádl, Zdenka Procházková, Michal Dlouhý, Helena Dvořáková, Miroslav Táborský, Alois Švehlík, David Novotný, Jan Révai, Petra Navrátilová, Marie Kružíková, Štěpán Vlček, Petra Ben Messaoud, Jiří Ployhar ml., Jana Plodková

Jenže jako by se bál větší míry licence nebo osobního výkladu, scénář vždycky znovu uteče k hereččině popisu. Vlastně se inscenují její memoáry, i když pohledně ilustrované.

Největší filmařskou sílu tak mají právě drobné momentky, které se odehrávají mimo slovní líčení: zjevení krásy, kterou Hitler poprvé vidí hledáčkem kamery; epizoda, kdy Goebbels obstoupený na ulici fanoušky působí na Baarovou jako rocková hvězda; vypjatý plavecký souboj milenky a manželky, tedy Baarové s Magdou Goebbelsovou ve vynikající zkratce Lenky Vlasákové; něžně erotická epizodka s plachým ctitelem alias Jiřím Mádlem. A křišťálová noc, pogrom nasnímaný za jízdy ve sledu promyšlených kratičkých úseků čiré hrůzy. Naopak z okaté symboliky pekelných ohňů při sexu zatracených milenců mohl režisér Filip Renč ubrat.

Ve finále se romance přelije přes politické a rodinné drama k vášnivé obhajobě bez soudce a píseň pod závěrečnými titulky vrací příběh zpět tam, kam patří: do šantánu, k pomíjivému hvězdnému prachu, odkud Baarovou vynesly dějiny. Což film neobjevuje, nýbrž solidně opakuje – a za německou verzi s autentickým jazykem si připisuje pět procent navíc.