Záběr z třetí řady seriálu Labyrint

Záběr z třetí řady seriálu Labyrint | foto: Radek Miča

POSLEDNÍ DOJMY: Porušil Labyrint III desatero pravidel detektivky?

  • 200
Záhada trvající sedm večerů je konečně vyřešena, poslední část televizního Labyrintu III odhalila pachatele. S totožností vraha však okamžitě nastoupila záhada jiná. Neporušilo řešení pravidla detektivky, známá jako desatero pátera Knoxe? A pozor, kdo ještě finále neviděl, neměl by číst dál.

Třetí řada seriálu, kterou opět točil Jiří Strach podle scénáře Petra Hudského, plnila většinu detektivkářských přikázání do puntíku. Vrah byl na scéně od počátku, nezasahovaly nadpřirozené síly, neznámé jedy, Číňané, dvojníci ani náhody shůry, tajné podzemní chodby měly logické opodstatnění.

Na hraně se ocitl jediný bod desatera, pravidlo číslo sedm, které stanoví, že „pachatelem nesmí být sám detektiv“. Ovšem tuto zásadu porušila i královna žánru Agatha Christie, za Vraždu Rogera Ackroyda, kde zabíjí vypravěč, ji vyloučili z klubu detektivkářů a v její Pasti na myši se vrah vydává za policistu.

Pravda, strážce zákona s krvavýma rukama trochu kazí žánrovou čistotu, ale v případě Labyrintu III se dá přijmout. Jednak nepatřil přímo k vyšetřovatelům jednak nešlo o výjimku, současné krimithrillery se hemží zkorumpovanými policisty či pomstychtivými bývalými agenty, kteří přecházejí na stranu zločinu.

Ale hlavně postava, jejíž nenápadné posedlosti s tváří kajícně nastavenou druhé ráně výtečně porozuměl David Švehlík, dostala do vínku silnou, lidsky uvěřitelnou motivaci, vedoucí od bolesti přes křivdu ke vzpouře. Jen jeho vinu mohli tvůrci ještě o něco déle tajit, než svedl vtipnou polemiku s Miroslavem Donutilem v roli kuchyňského znalce Bible, jenž o Bohu mluví jako o „šéfovi“.

Rušivě působila spíše mafiánská rodinka či přepjatá věštkyně, na druhou stranu punc originality nesla smrt na rozhoupaném zvonu a fakt, že se už zase kriminalisté vrhají do akce bez posil, vyvážila skutečnost, že tentokrát jejich představitelé dostali fyzicky opravdu zabrat.

Zejména však potěšil dvojitý zvrat ve finále, tedy zjištění, kdo a proč „dálkově“ řídil praktického vykonavatele zločinů. V podstatě tu Labyrint III rozvedl jiné dílo Agathy Christie, její Vraždy podle abecedy založené na principu, že jedna účelově cílená smrt se nejlépe schová mezi zdánlivou sérii činů šílence.

Za volnou inspiraci u vrcholných mistrů oboru není třeba se stydět. Naopak to dokládá, že po slabší druhé řadě se třetí Labyrint vrátil zpátky k podstatě, tedy k solidní detektivce.