Ukrajina ustoupila do pozadí
Snímky o válce na Ukrajině rezonují karlovarským festivalem už od roku 2022. Nezapomenutelný je například dokument Mariupol 2, ve kterém režisér Mantas Kvedaravičius zachytil město pod palbou i obyvatele, kteří neměli jak a kam odejít. Sám režisér se z Ukrajiny nevrátil. Za návrat do Mariupolu zaplatil životem a natočený materiál se podařilo zachránit jeho snoubence.
Ukrajinské téma z programu nezmizelo, ale není už tak dominantní jako v předchozích ročnících. Objevuje se například ve filmu Rozvod za časů války, v němž se osobní krize manželského páru střetává s ruskou invazí na Ukrajinu. Dokument Zemřít za život zase sleduje tři ukrajinské muže, kteří v roce 2014 dobrovolně narukovali do armády a po letech jsou znovu konfrontováni s válkou po ruské invazi v roce 2022. Karlovarský festival ale nadále otevírá silná společenská témata, která rezonují daleko za hranicemi konkrétních zemí.
Různé kouty světa, podobná témata
V Hlavní soutěži se objevuje například vůbec první švýcarský snímek v této sekci – Šťastná rodina, který pojednává o matce samoživitelce Niki, která pracuje na dvou místech, ale její příjmy sotva stačí na pokrytí životních nákladů a péči o dvě malé děti. Po nešťastné události jsou děti přemístěny do pěstounské rodiny a Niki se ocitá v nerovném boji se sociálním systémem.
Dalším soutěžním snímkem je německý Hidžamat režiséra Nadera Saeivara. Vypráví příběh padesátníka Murada, kterému se otřese život ve chvíli, kdy zjistí, že jeho mladší bratr je gay. Nejde však o klasický coming out. Oba bratři žijí v tradiční muslimské rodině a Murad se ocitá pod tlakem otce i širší komunity.
Témata menšin, sociálního útlaku a bezpráví se objevují i mimo Hlavní soutěž. Film Ben’Imana přenáší diváky do Rwandy, kde se společnost stále vyrovnává s následky genocidy Tutsiů. Snímek Bdící oči se odehrává na pomezí Libanonu a Sýrie a sleduje příběhy místních obyvatel, jejichž životy formují společenské i patriarchální mechanismy.
Íránsko-americký film Zde je dům mého přítele zase ukazuje současný Teherán očima dvou mladých žen, které se snaží žít svobodně navzdory politickému tlaku a vnuceným pravidlům. Íránu se věnuje také dokument Nácvik revoluce, který skrze osobní příběh autorky a jejích blízkých ukazuje, že politický vývoj v zemi nelze oddělit od konkrétních lidských osudů.
Dokument jako silné a nadčasové médium
Dokumentů letos najdeme ve Varech celou řadu. Velkou pozornost vzbudil časosběrný portrét Báry Basikové od Heleny Třeštíkové. Režisérka v něm sleduje jednu z nejvýraznějších osobností české hudební scény a zkoumá, jak moc se může veřejný obraz známé zpěvačky lišit od toho, kým skutečně je.
Českou dokumentární tvorbu zastupuje také snímek Dvě deci tuše. Ester Geislerová v něm přináší osobní portrét svého otce Petra Geislera, japanologa, překladatele, novináře, pedagoga a kaligrafa. Jeho obraz skládá z fotografií, domácích videí, dopisů i rodinných vzpomínek.
Ester Geislerová ve Varech: o penězích, snoubenci i filmu o otci japanologovi |
Jedním z nejsilnějších dokumentárních titulů letošního programu může být i film Kdyby se holubi proměnili ve zlato, který získal cenu za nejlepší dokument na letošním Berlinale. Režisérka Pepa Lubojacki se v něm snaží pochopit, proč její starší bratr a dva bratranci žijí bez domova a potýkají se se závislostí. Osobní rodinný příběh se tak proměňuje v širší úvahu o závislosti, bezmoci a odpovědnosti.
Letošní jubilejní 60. ročník karlovarského festivalu ale letos představuje více než 130 celovečerních hraných a dokumentárních snímků. Už z prvního pohledu na program je ale zřejmé, že letošní Vary se neohlížejí jen za slavnými jmény.
