Bezpráví
Filmové cenyPorota v hlavní soutěži udělí Křišťálový glóbus, Zvláštní cenu poroty, dále ocení nejlepší režii a herecké výkony. Až dvěma filmům může vyslovit Zvláštní uznání. Česko v porotě letos zastupuje režisér a herec Jiří Mádl. |
K vítězství má nakročeno například íránské drama Bezpráví. Ne proto, že by nad ostatními výrazně vynikalo, ale obstojně zpracovává téma lidských práv, na což festivalové poroty slyší. Mladá Seti se v mužské nadvládě zkouší prosadit jak sólová zpěvačka a spolu s nejbližším okolím postupně poruší všechna společenská pravidla – od nezakryté hlavy přes sex, tetování, alkohol až po lásku ke psům.
CO (NE)VIDĚT Z VARŮ: Naštvat se a odejít. Letošní soutěž je jen pro trpělivé diváky |
Nutno říci, že v současné íránské tvorbě (samozřejmě exilové) patří snímek ke svižnějším, evropsky působí i herecké projevy či právě hudba, která je rozbuškou konfliktu. Nešvarem filmu je doslovnost. Postavy si navzájem podrobně sdělují, za co právě bojují, a když pouliční souputník hlavní hrdinku v nadsázce napomene, ať už nechá těch proslovů, máte chuť zatleskat.
Kino Džazíra
Podobné téma zpracovává turecký film Kino Džazíra. Hlavní hrdinka putuje Afghánistánem za vlády Tálibánu a hledá ztraceného synka. Aby mohla cestovat, musí se převléknout za muže. V pokrytecké společnosti ji kroky zavedou až do vykřičeného domu, kde služby zajišťují právě unesení chlapci. Neprozrazujme, zda najde syna, ale její cesta s nalepenými vousy není zbytečná. Snímek je podmanivý, byť má mimořádně pomalé, typicky festivalové tempo. I u všedních životních situací zůstává kamera tak dlouho, že se z kina předčasně odchází. V tomto případě je to škoda, film je velmi citlivý i vizuálně podnětný.
Raději zešílet v divočině
Po loňském historicky prvním úspěchu dokumentu možná pomýšlejí na vítězství také autoři česko-slovenského filmu Raději zešílet v divočině. Cena pro něj by byla spíše překvapivá. Portrét dvou podivínských bratrů, kteří hospodaří na šumavské samotě, není ani přes úpornou snahu režiséra příliš zajímavý: ač protagonisté usilovně mudrují o životě, nezdá se, že by měli co předat.
V knize Aleše Palána, jež byla filmu předlohou, se podařilo samotáře představit poutavě, před kamerou se však za slova spisovatele neschovají. Jejich toporně inscenované rozhovory jsou plné prázdné vulgarity, patrně související s alkoholem, jehož konzumace se ve filmu často řeší. Doprovodný hlas vypravěče i patetická hudba se zcela míjejí se zemitostí hrdinů, s nimiž není snadné strávit půl druhé hodiny, nejste-li podobného ražení. Formálně kvalitnímu dokumentu tak poněkud schází podstata: zajímavý objekt pozorování.
Děkuji vam za tuto džest. Dakota Johnsonová převzala Cenu prezidenta MFF |
Divia
Spíše na zvláštní uznání poroty aspiruje druhý dokument v soutěži, polsko-ukrajinská Divia. Ukazuje, jak válka dopadá na přírodu. Dělá to meditativně, pomalu, záměrně nedramaticky. Nešokuje zničenou krajinou, naopak dává její poklid do kontrastu s lidskými bojůvkami a jejich děsivě zbytečnými důsledky. Snímek je provokativní hříčkou, otázkou je, zda patří do hlavní soutěže velkého festivalu. Pravděpodobně bude mít problém zaplnit i malé sály klubových kin.
Pokud by se cena udělovala naopak za vstřícnost k divákovi, pak by mezi favority patřil český Sbormistr, inspirovaný kauzou zneužívání dívek v pěveckém sboru, francouzské drama o opuštěných dětech Z lásky či norský snímek Neříkej mi mami o podezřelém vztahu mezi mladým imigrantem a zralou dobrovolnicí z uprchlického centra.
VE VARU S MIRKOU: Veselé dámy řádí na stole i pod ním. Přidá se k nim i český film? |
Sbormistr
Sbormistr ani chvíli nenudí, jeho mírnou slabinou je, že není důsledný v budování napětí. Když se dirigentova smyčka kolem krku hlavní hrdinky začne utahovat, příběhu „spadne řetěz“ a těká z místa na místo. V závěru autoři nestihli některé výrazné motivy dohrát, úplně se vypaří například dirigentova matka, která měla rozhodně co říci a skvěle ji i na malém prostoru hrála Ivana Wojtylová. Příjemným překvapením je také výkon třináctileté Kateřiny Falbrové v hlavní roli, vedle ostatních dívek i některých dospělých herců působí jako zkušená herečka.
Z lásky
Z lásky je formálně téměř dokonalý příběh ženy, jíž bez přípravy přistanou přede dveřmi bytu synovec a neteř ve školním věku. Proti své vůli je musí přijmout za vlastní. Snímku ubírá přílišný tlak na city, tvůrci situace aranžují téměř podle kuchařky emocí. Pokud by však letošní porota chtěla vybrat film, který je stravitelný i pro méně náročné publikum, poslat Křišťálový globus do Francie by bylo více než důstojné rozhodnutí.
Neříkej mi mami
Norské Neříkej mi mami klade otázku, kdo koho vlastně zneužívá: mladý uprchlík, který nutně potřebuje přízeň starší ženy pro přežití, anebo žena, jež si chce užít s chlapcem v životní tísni? Příběh je bohužel příliš předvídatelný, plný klišé a doslovnosti. Moment, kdy si hrdinka uvědomí, co vlastně dělá, je jeho vrcholem. Škoda, že si autoři zjednodušili práci: nechali jí to polopaticky vysvětlit kamarádkou.
Až se z řeky stane moře
O sexuálním zneužití vypráví i španělský zástupce v soutěži Až se z řeky stane moře. Ten je na slovech postavený celý, tentokrát záměrně. Dilema, kde končí ústupky sexuchtivému partnerovi a kde začíná znásilnění, rozebírá v nekonečných dialozích čtyř postav ve více než tříhodinové stopáži. Za vidění snímek stojí, ale divákovi opravdu nedá nic zdarma. Pokud mainstreamového diváka přiláká chytlavé téma, patrně bude odcházet před koncem a zklamaný.
Od základu
Podobně jako populární seriál Yellowstone sází nezávislý americký snímek Od základu na drsnou krásu kovbojských plání. Přidává k tomu prvky žánru s nadsázkou nazývaného „misery porn“. V chudobě, smutku a bezútěšnosti muže, kterému shořel statek, se rochní tak moc, že diváka časem přejde i lítost. Záměrně se nedozvíte, jak statek vypadal, od začátku sledujete zlomeného muže, který na něco vzpomíná.
Hojně obsazovaný britský herec Josh O’Connor (ztvárnil například prince Charlese v seriálu Koruna) se za půldruhé hodiny prokňourá z provizorní maringotky k řešení, které vás napadne o dobrých třicet minut dřív. U romantických záběrů vyprahlé krajiny, podbarvených country muzikou, se těžko ubráníte dojmu, že jste snímek už několikrát viděli.
CO (NE)VIDĚT Z VARŮ: V kinech už nefrčí „woke“, filmaře zneklidňuje špatná výchova |
Návštěvník
Také norsko-švédsko-litevský Návštěvník zkoumá, kam člověk patří. Ukazuje emigranta, který si při návštěvě rodného města uvědomí, že skutečný domov není tak snadné přesunout. I tentokrát je vyprávění civilní a velmi pomalé, hrdina bloumá po okolí, rozpráví se sousedy, venčí půjčeného psa a kupuje si zmrzlinu. Na rozdíl od amerického zástupce však snímku nechybí lehkost ani občasný jemný humor.
Průzračný život
Lehkost je hlavní charakteristika francouzsko-portugalského snímku Průzračný život. Kromě ní už toho bohužel tolik nenabídne. „Antihrdina“ Nicolau bloumá okrajovými částmi Lisabonu a ve svých čtyřiadvaceti letech neví, co se sebou. Bere ty nejzbytečnější práce a pořád na něco čeká, lásku nevyjímaje. Do cesty mu neustále přicházejí moudří a inspirativní lidé, jejich nepravděpodobné panoptikum na chvíli připomene Amélii z Montmartru, Nicolau bohužel nemá ani zrnko jejího charismatu, také humoru je ve snímku pomálu. Při odchodu z kina možná pocítíte podobnou marnost jako Nicolau.
Jimmy Jaguár
Těžko uchopitelný je maďarský film Jimmy Jaguár. Fiktivní dokument o démonovi, který současníky nutí napravovat staré hříchy, není strašidelný, hravý ani vtipný. Vzdor žánru, který se bez nadsázky neobejde, se bere nesmírně vážně, aniž je jasné, jaké poselství chce divákovi předat. Půjdete-li do kina ve třech lidech, je možné, že dáte dohromady čtyři různé interpretace filmu. Možná právě to byl nakonec základní autorský záměr.
