RECENZE: Nebožtík Lábus. V Krematoriu se legenda sKORO NA mizině vypaří

Jiří Lábus coby nebožtík pobývající na rodinné návštěvě, jenž se nehodlá odebrat na věčnost, představuje jedinou roztomilou položku webového seriálu Krematorium, který odkazuje ke kultovní sérii sKORO NA mizině už jen produkční značkou ostravského Divadla Mír.

Trailery

Sledovat další díly na iDNES.tv

Bohužel z legendy zůstalo pouze pár hereckých jmen jako Albert Čuba či Robin Ferro a do říše zapomnění ji v Krematoriu táhne zejména jalový příběh, jehož režisér a spoluscenárista Tomáš Svoboda se o komedii marně pokoušel naposledy v Indiánovi.

Tehdy do zlého podnikatele v podání Karla Rodena vstoupil duch zesnulého náčelníka; nyní se duch Jiřího Lábuse, jenž hraje sám sebe, zjevil u příbuzných, majitelů pohřebního ústavu, kteří jej právě zpopelnili. Navíc to není zdaleka jediný nebožtík, mířící z kremační pece rovnou ke snídani s jejími vlastníky.

Ve srovnání s duchaplnou, leckdy až mrazivou sebereflexí covidového období v projektu sKORO NA mizině jde zkrátka o nezávaznou duchařskou legrácku, která mohla vzniknout kdykoli a kdekoli, navíc legrácku silně odvozenou nejen od černé stylizace Addamsovy rodiny.

Především ji však potápí vypravěčská lenost, jaká každý vtip spolehlivě umrtví, totiž průvodní komentář. Týká se dospívající dcery majitelů krematoria a Lábusovy neteře, jež strýčkovi zazlívá, že jejího nápadníka dohnal do blázince. Že by crazy v duchu tandemu Macourek – Vorlíček?

Kéž by, Krematoriu vládne spíše komunální satira novodobého kapitalismu. Podnikavá matka krade na hřbitově květiny a svíčky, stěžuje si, že oživlé mrtvoly „tolik sežerou“, rozdává slevové kupony za úmrtí do dvou týdnů, pořádá reklamní exkurze pro důchodce s občerstvením a někdy vyjde vstříc i místnímu zvěrolékaři, takže vedle lidských zombíků se u snídaně může objevit i pes. Což je milý nápad, kdyby se opět nerozmazával.

Pouze dva prvky drží bezúčelnou hříčku nad vodou. Předně využití znaků Lábusovy kariéry včetně slavných hlášek Rumburaka, znělky pořadu Možná přijde i kouzelník při smutečním obřadu nebo opravdu kouzelného gagu, kdy se již odjíždějící rakev s posledním potleskem vrací na scénu jako při divadelní děkovačce.

Sám Lábus se shazuje se zjevným potěšením, třeba když k žádosti opilého fanouška „Udělejte Jů“ přidá „Já umím i Hele“; přitom zcela nenuceně a civilně, navzdory duchařskému limitu, herecky vyčnívá nad většinu kolegů.

Krematorium

40 %

Česko, 2024, 6 x 22 min

Režie: Tomáš Svoboda

Scénář: Tomáš Svoboda, Ondřej Formánek

Hrají: Jiří Lábus, Albert Čuba, Robin Ferro, Kamila Janovičová, Lada Bělašková, Marie Anna Kupcová, Vladimír Polák, Michal Sedláček, Josef Kaluža, Zbigniew Kalina a další

Druhý záchytný bod pak představuje průvodní píseň Loučko zelená v podání Františka Skály, kouzelná parodie tradiční dechovky se smrtelně vážnou tváří, jež prozrazuje odchovance Divadla Sklep a mohla by udat směr i Divadlu Mír.

Jenže Krematorium jako by už pocházelo docela odjinud. Polovina smíchu se totiž vypaří s doslovným monologem dorostenecké vypravěčky a zbylá půlka je volně zaměnitelná, neboť už naprosto odpoutaná od originální poetiky, která ostravskou partu za koronaviru proslavila.

Symbolicky tak Skálův text Loučky zelené „za řekou na stráni/je krematorium/je tam pěknej chládek/a kolumbárium/ve výklenkách urny/mrkají na sebe/černé dýmy z nebožtíků/stoupají do nebe“ lze považovat za rekviem, jež oplakává jednu vyvanulou kapitolu smysluplného humoru.