Také letos, jakmile skončila nová štědrovečerní pohádka, vrhly se davy na sociální sítě, aby se podělily o (většinový) názor, že tentokrát to kupodivu docela ušlo, ale marná sláva, Anděla Páně ani Tři oříšky pro Popelku se příběhem O vánoční hvězdě zase nepovedlo překonat.
Zvláštní mánie, ojedinělý celonárodní sport, říkejme tomu jakkoli. Přitom sváteční obrazovka má i jiné jistoty než mírně obměňovaný pohádkový kolovrátek. Každoroční přísun filmové klasiky na ČT2 poskytuje daleko zajímavější, protože obtížnější pole působnosti pro zálibu v hledání chyb.
Kádrování nových pohádek je zábava pro začátečníky, kdežto pokročilejší si zopakují klidně posté dejme tomu Někdo to rád horké nebo Prázdniny v Římě s nadějí, že tentokrát už určitě najdou alespoň maličký přehmat, alespoň jednu droboučkou pihu na kráse.
A výsledek? Zase nic.
Lekce, kterou pravidelný průzkum zlatého fondu kinematografie o svátcích udílí, má několik východisek. Zaprvé, dobrý film se pozná mimo jiné podle toho, že při žádném dalším použití nezačne nudit a že i pedant s notýskem v ruce, kam si hodlá zapisovat pracně vypátrané prohřešky, na konci zjistí, že si neudělal ani čárku.
Zadruhé, i bez reklamních předělů divák hladce vydrží, aniž by potřeboval přísun proviantu či nutkavou návštěvu toalety. Mistři si totiž dobře spočítali ideální délku příběhu, aby v něm nic nechybělo, nic nepřebývalo a publikum se nepočalo vrtět. Nebo snad někdo najde třeba v komedii Nebožtíci přejí lásce pět minut, které by se daly bez újmy vystřihnout?
Zatřetí, zejména v době covidové dostávají pamětnické snímky přidanou hodnotu. V druhém plánu totiž účinkují jako cestopisy. Když už to nemůžeme uskutečnit osobně, s Audrey Hepburnovou se dá objevovat Řím, s Marilyn Monroe navštívit Florida, s Jackem Lemmonem projet ostrov Ischia a s Annie Girardotovou coby Něžným kuřetem poznat Paříž či vyrazit na svatební cestu do Řecka.
Začtvrté, z příjemné krajiny mezi smíchem a nostalgií se čas od času vynoří trpké poznání, že „tohle“ už by si dnešní tvůrci nemohli dovolit. „Tohle“ znamená vtipy, které by neprošly přes moderní diktát politické korektnosti, počínaje například hajlujícím stoupencem Mussoliniho v Nebožtících a konče řeckým policistou ze snímku Ukradli torzo Jupitera, jenž do své tirády proti cizincům zahrne půlku světa. O hromadném podceňování či poplácávání žen ani nemluvě.
Zapáté, ve finále lahůdkové nadílky se dostaví poznání, že její valná část spadá do žánru romantických komedií – a přitom zároveň na filmařský vrchol. Takže klid, romantická komedie opravdu není sprosté slovo, to jenom její současná tuzemská podoba z ní činí symbol braku.
Ostatně do stejné žánrové rodiny se přece dají zařadit i nejlepší z pohádek, ve kterých láska vítězí za vydatné pomoci smíchu. A nemusí vždycky hned burácet svatební zvony ani trikové efekty.
Možná by právě „opáčko“ světové klasiky prospělo tvůrcům, kteří už nyní v potu tváře vymýšlejí příští štědrovečerní roznětku pro výbušné internetové diskuse. Pro začátek ať zkusí objevit hluché místo v dílech svých předchůdců. A pak už je stačí jenom napodobit, nebo ne?
