Navíc o víkendu vyvrcholil Festival české komedie, zvláštní místo, na kterém si zpravidla porotci rvou vlasy a diváci bránice.
Měří se tady nezměřitelné, totiž humor. A protože divácká cena Novoměstský hrnec smíchu uchovává historické statistiky, poskytuje podivuhodný přehled, čemu jsme se za léta svobody nejvíce nasmáli.
Že by kultovním Pelíškům? Chyba lávky, přece Kameňáku.
Na vysvětlenou, trofej publika v Novém Městě nad Metují získává film, jímž se diváci při soutěžní projekci takříkajíc nejvíce prochechtají. Mezi lidmi sedí smíchoměřiči, kteří prosmátý čas měří a v poměru k délce snímku vypočítají, kolik procent promítací doby zabral smích.
Absolutním vítězem tak doposud zůstává Kameňák, ten v roce 2003 zažil bezmála 37 procent řehotu. Zatímco třeba divácký vítěz roku 1996, oscarový Kolja, naměřil 13 procent očitého veselí.
Novoměstský hrnec smíchu 2019Přes prsty 22,1 % Mars 1,3 % Léto s gentlemanem 19,5 % Ten, kdo tě miloval 13,2 % LOVEní 5,9 % Letní hokej 6,7 % Román pro pokročilé 15,0 % Ženy v běhu 17,6 % Teroristka 17,9 %   |
Znamená to, že je lidová skládanka košilatých anekdot lepší komedií než jediný novodobý český snímek vyznamenaný Americkou filmovou akademií? K smíchu, takovým způsobem se samozřejmě humor měřit nedá, navíc Kolja má k čisté veselohře daleko, přestože třeba jen „složenky, krávy zelený“ měly už dávno dostat alespoň zvláštní cenu Novoměstský hrníček.
Nicméně přehled prosmátých let o lecčem vypovídá. V 80. letech na smíchoměrech bodovali Tři veteráni, Vesničko má středisková či Jak básníkům chutná život; baví dodnes. Rok 1989 patřil snímku Slunce, seno a pár facek, dva roky poté podle reakcí obecenstva zvítězilo pokračování Slunce, seno, erotika, které sice prohýkaným časem spadlo těsně pod dvacet procent, ale pořád ještě to byla řachanda proti změřenému smutku 90. let.
Konec století sice vyhrály Pelíšky s 28 procenty, ale hned vítěz roku 2000, Musíme si pomáhat, prořehtal pouze deset procent času. Kdyby se měřil černý až šibeniční humor, sotva by film našel konkurenci, ovšem smíchoměry se typem ani kvalitou smíchu nezdržují.
Pravda, u některých křiklavých titulů jako Svatá čtveřice nebo Westernstory se člověku chce věřit, že vítěznou dávku smíchu zařídil humor bezděčný, nevěřícný až sebeparodický, případně že se v sále našel jedinec, který přispěl k všeobecnému hlaholu hlasitým chrápáním.
Nezarazí, že nízké hodnoty v minulosti zaznamenaly bloky s filmy České televize; ta tu opravdu není pro srandu. Na druhé straně existují i tak nezáludně průhledné omyly, jaké snad na festival komedií zabloudily z přehlídky kuriozit. Například Muzikál aneb Cesta ke štěstí si směle připsal 2,7 procenta smíchu, ovšem hozenou rukavici letos statečně zvedl Mars, který vydoloval z diváků ještě méně, 1,3 procenta legrace. Ještěže tak, oddechne si nešťastník, jenž všemi smíchotvornými pastičkami musel povinně projít.
Bohužel, rozdíl mezi chytrým filmovým úsměvem a cílenou estrádou nezměří sebecitlivější smíchometr. Letos v očích poroty vyhrály Ženy v běhu, kinohit zvíci 1,3 milionu diváků, který zde však „prosmál“ jen 17 procent času, kdežto snímek Přes prsty dostal Novoměstský hrnec smíchu za 22 procent švandy. Ale jaké...
Bez ohledu na změřenou délku chichotání čiší z českých, zejména pak romantických komedií kolovrátkový smutek tvůrčí bezmoci. A jestli smíchoměry touží po stoprocentních hodnotách, musí se poohlédnout jinde. Takové přímé přenosy z parlamentu by možná pokořily i Kameňák.
