Co k tomu televizní ikona potřebovala? Jeden jediný veledojemný projev na udílení filmových Zlatých glóbů. Nositelka čestné ceny vyprávěla, kterak coby chudá malá holčička na podlaze z obyčejného linolea v domě své matky uklízečky sledovala roku 1964 průlomového Oscara pro herce tmavé pleti Sidneyho Poitiera.
Čistě pro pořádek, na své nuzné začátky vzpomínala jedna ze tří celebrit, které pro slavnostní večer oblékla módní značka Versace; ach ano, Angelina Jolie byla za ní tentokrát až „ta druhá“. Vzpomínala někdejší vítězka řečnických soutěží a bývalá nositelka titulu Černá kráska Tennessee, podnikatelka a moderátorka považovaná za jednu z nejbohatších Afroameričanek – a také za jednu z nejvlivnějších.
K rasovým tématům pak Winfreyová přidala akci MeToo, současné hnutí žen proti sexuálnímu obtěžování, a vyjádřila naději, že opět sedí u televize malé holčičky, kterým se změní svět k lepšímu. Načež půl sálu propuklo v pláč, celý sál v ovace a herečka Meryl Streepová to pojmenovala mezi prvními: „Chci, aby kandidovala na prezidentku!“ A mašinerie se rozjela.
Což o to, bylo to opravdu velkolepé divadlo, promyšlené, procítěné a prodané. Profesí rovněž bývalá moderátorka Jana Bobošíková, jedna z našich vzácných ženských uchazeček o Hrad, se ve svém projevu před pěti lety zmohla pouze na střízlivě vzletné vyjádření „nejsem jen kandidátka na prezidentku České republiky a europoslankyně, jsem také dcera, manželka a matka“. Slabý čajíček proti silnému drinku vzdutých emocí, jímž Oprah Winfreyová opojila Spojené státy.
Přesto by to u nás nejspíše voličům nestačilo. A řekněme si rovnou, chválabohu.
Jednak jsme stále ještě zdravě odolní proti přepjatým citovým výlevům, jednak lehce ostražití vůči politickým ambicím ze světa showbyznysu. Minule neuspěli Fischerová nebo Franz, tentokrát Horáček či Hannig. Ctižádostivé moderátorky už se do politiky nehrnou, ostatně jich máme tak akorát do mariáše, pokud se nepočítají slečny s předpovědí počasí. A ty by sotva k hlášení prvního stupně biologické zátěže připojily „Amen. Amen!“ jako Winfreyová.
Na druhé straně se zbavujeme spousty legrace. Je snadné dát rozohněné laureátce nálepku komediantky a dál se jí nezabývat, ovšem pak se národ ochudí o neskutečné poznatky naprosto zásadního významu. Například jak vidí možný boj o Bílý dům partner případné kandidátky (ani on už prý tuto variantu nevylučuje) nebo jestli dotyčná opravdu kdysi prohlásila, že aby skončil rasismus, musí zemřít všichni staří bílí lidé (tak doslova to prý neřekla).
A to má být celá ta kýžená legrace?
Bohužel. Korektní doba logicky produkuje korektní uchazeče o veřejné posty, tak ustrašené, aby náhodou nešlápli vedle, že raději nesdělí nic. Kromě nudných doporučených pravd, že je třeba pomoci ženám, dětem, uprchlíkům a menšinám všeho druhu, že ledovce tají a kouření škodí.
Takový Winston Churchill, který nekorektnost s chutí snídal, obědval i večeřel ve velkém, by dnes neobstál. Přesto se vnucuje kacířská myšlenka, jestli sarkastický vůdce není náhodou užitečnější než vůdce uslzený a jestli právě korektní doba nepotřebuje nekorektní prezidenty více než kdykoli jindy.
I kdyby jen proto, že jim nečiní problém říkat národu i nepříjemné pravdy.
