Pokud by totiž platila původní pravidla takzvaného rozvolňovacího balíčku, znamenalo by to, že si lidé na cestu do kina musí přibalit respirátory, odepřít si v sále jídlo a pití, počítat s omezenou kapacitou, dezinfekcí a rozestupy, doložit negativní test, ukončené očkování nebo nedávné prodělání covidu-19, a v neposlední řadě se podrobit evidenci prostřednictvím své e-mailové adresy.
Menší kina a výběrově zaměřené distribuční společnosti mluví o „troše nepohodlí“, za něž se návštěvník dočká bohaté odměny v podobě dlouho odříkaného společného zážitku z velkého plátna.
Spíše než o návštěvníkovi by se však dalo mluvit o naprosto oddaném filmovém nadšenci, bezmála fanatickém světci, jenž kvůli dvěma hodinám podívané položí na oltář oživené kultury nejen onu „trochu nepohodlí“, nýbrž také citlivé osobní údaje. Pokud už byl vůbec natočen film, který takovou oběť vynahradí, měl by dostat speciálního Oscara.
Pravda je, že čekáme dlouho. Jak potvrdil ředitel kinodistribuce Bontonfilmu Ondřej Kulhánek, v Bulharsku, Polsku a Maďarsku už kina otevřeli, jejich provoz zahajují Německo, Rakousko, Francie. A že je pro filmové producenty, distributory i provozovatele kin situace na hraně, dokládá statistika, podle níž internetové videopůjčovny přinášejí filmařům výrazně nižší příjmy, ve srovnání s kiny pouze kolem deseti procent.
 |
Pravda ovšem také je, že výraz „jít do kina“ se dávno netýká pouze promítání samého. Děti je třeba už před začátkem zasypat praženou kukuřicí a zalít limonádou, aby vydržely, než se jejich komiksoví superhrdinové konečně vymáčknou, a dospělí si zase po závěrečných titulcích rádi sednou k opojnějším nápojům, aby se mohli do krve pohádat, co jim to dotyčný umělec chtěl vlastně sdělit.
Přesně to pojmenoval Bedřich Němec, který vede pražské kino Lucerna: „Díky naší oblíbené kavárně jsme téměř ve stejné pozici jako multiplexy – jejich divák vyžaduje popcorn a colu, náš divák má návštěvu kina neodmyslitelně spojenou s posezením u kávy před projekcí, případně se sklenkou vína po projekci.“
Jinými slovy, divák má rád své rituály a je velkou neznámou, zda bude ochoten je omezit, zvláště když si za poslední rok zvykl, že u domácího videa se v županu obloží polštáři i proviantem, aniž by musel funět pod rouškou – a v neposlední řadě se bát každého zakašlání za svými zády.
Přesto to kina, především jednosálová, chtějí risknout. Musí. Jako králíky z klobouku zkoušejí vyčarovat lákavé novinky, třebaže mnohé z nich už prošly videodistribucí – například Smolný pich aneb Pitomý porno, Králové videa či Služebníci, případně zbyly z loňska, kdy se již nestačily plně uplatnit – oscarový Chlast, domácí Bábovky.
Bez ohledu na takřka romantickou bitvu o každého diváčka živáčka však platí realistické počty. Multiplexy se na tržbách podílejí více než sedmdesáti procenty. Bez povolení nosit zakoupené občerstvení přímo do sálů multiplexy sotva otevřou. Bez multiplexů zase nelze předpokládat, že by si s premiérou pospíšily hollywoodské velkofilmy s masovým diváckým potenciálem.
A že 27. května hodlá podle aktuálních plánů odstartovat dokument Greta, pomůže kinům asi stejnou měrou jako jeho titulní aktivistka planetě.
