Vzápětí čínská televize podepsala smlouvu o spolupráci pro změnu s TV Barrandov; také její ředitelka Marcela Hrdá nazvala romanci Jen my víme kde, která podle ní chytne diváky za srdce, „pozitivní vlaštovkou pro další čínsko-české filmové či televizní projekty“.
A všeobecné vypouštění okřídlených družebních vlaštovek včetně ujišťování, jak už se oba národy těší na společný televizní seriál s Krtečkem a pandou, završil ministr zahraničí Lubomír Zaorálek. Na projekci filmu o čínské studentce, jejíž babička kdysi milovala Josefa Nováka, pravil vzletně: „Mám radost z celého večera, z akce i z filmu. Tato vláda chce zásadně změnit českočínské vztahy a za rok jsme toho změnili hodně, taková intenzita vztahů tady dlouho nebyla.“
Vlaštovky vskutku intenzivně poletující nad kulturním mostem mezi národy sice silně připomněly politický slovník minulého režimu, ale květnatost frází asi spadá do tajů diplomatického jazyka. Nikdo navíc nečekal, že by při obchodním jednání – neboť nic jiného než obchod se za poetickým ptactvem neskrývá – vytáhl nějaký romantický kverulant z rukávu tibetskou vlaječku, neřkuli otázku lidských práv.
Byznys je byznys, čiší z kulturních mostů zcela pragmaticky. Jestliže lovestory z naleštěné Prahy vidělo v Číně deset milionů potenciálních turistů, kteří si přijedou vyfotit zákoutí, kde jejich oblíbená herečka čekala na polibek nad noční Vltavou za doprovodu Vltavy od Smetany, trh neřeší, jestli nás chytne za srdce, nebo spíš za bránici.
Navíc to není poprvé, kdy se probíjíme do říše středu: už v roce 2001 hraný film Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko vyslal své hrdiny do Číny. Podpořil je i náš státní fond kinematografie – a že výsledek nestál za řeč, obchodníky netrápilo.
Teď otázka stojí trochu jinak, tedy co se vlastně přiveze z Číny na naše obrazovky. CCTV čili China Central Television zahrnuje přes dvacet stanic pro více než miliardu diváků; jeden kanál třeba vysílá jen operu, jiný vědu, další má v popisu práce zábavu a umění. Příběhy se tam točí zejména historické, plné intrik a bojových umění; na druhou stranu, jak se dneska pozná čínský film, když každý druhý hlásí koprodukci Hongkongu s Francií či Spojenými státy?
Proto taky můžeme čekat originální exotiku, ale dočkat se zboží. Čínský průmysl přece stojí na levnějších nápodobách západních výrobků, není tedy důvod, proč by měl v televizní tvorbě na vývoz dělat výjimku. Třeba se místo kung-fu dostaví Kriminálka Peking, Nemocnice Šanghaj, Svatby v Nankingu či Doktoři z Kantonu.
Ostatně ani to by nebylo poprvé. Stačí si vzpomenout na důsledky evropských televizních kvót, žádajících většinu vysílacího času pro evropské pořady. Vnucená ochrana před Hollywoodem dopadla tak, že Policii New York nahradila Policie Hamburk či Modrava a Kriminálku Miami zas Kriminálka Kolín, Kriminálka Paříž či Staré Město.
Loni v Číně vznikl film Tenkrát v Šanghaji, jehož hrdina se postaví gangu a posléze vyrazí za pomstou. Což ho může potkat na kterékoli zdejší stanici. Pokud necáká krev před desátou večer, kdy by ohrozil dětské diváky, může si i globalizovaný Krteček nacvičovat údery bambusovou holí.
14. února 2015 |
