Na jedné straně platí, že nebýt několika krotkých slovních útoků na prezidenta Zemana, které na udílení hudebních cen Anděl zazněly, ztratil by usedlý večer poslední záminku, proč by se měl vůbec dál veřejně načechrávat.
Na druhou stranu by si měli stateční tribunové uměleckých barikád přiznat, že jejich výzvy sotva vyvedou prohlédnuvší národ do ulic. Hrdé pravdy padají do černé díry, odkud si je vyloví pouze ti, kteří je beztak už dávno sdílejí.
Ale kde vězí většina?
David Koller na Cenách Anděl 2015
Úplně jinde. Slavnostní rozdílení Andělů na ČT1 sledoval jen necelý půlmilion diváků. Třikrát tolik, skoro půldruhého milionu lidí, se dívalo na docela jiné umělce v úplně jiné hudební taškařici, na estrádní verzi karaoke nazvanou Tvoje tvář má známý hlas. Opravdu dobrá muzika sice zněla z jeviště Andělů, kdežto v „Tváři“ se zpívající celebrity v kostýmech, parukách a maskách pouze snaží co možná nejvíc podobat skutečným hvězdám popu. Ovšem podle peoplemetrového měření publikum radši naslouchá nedokonalým šaškovským imitátorům než vážným kazatelům s bezchybnou intonací.
Zřejmě ví proč.
Zaprvé, sousloví „angažovaný umělec“ u nás stále ještě zní podezřele, neboť zavání minulou zkušeností. Zatímco ve světě se přijímá běžně i s úsměvem, že Bono bojuje proti chudobě, DiCaprio za čistou planetu a v amerických prezidentských volbách stojí bouřlivák Charlie Sheen za Donaldem Trumpem, kdežto čokoládová Beyoncé za Hillary Clintonovou, Česko má ještě v paměti antichartu, festivaly politické či sovětské písně, více či méně vynucené projevy loajality k bývalému režimu i pozdější omluvy za ně.
Zadruhé, deklarace, petice či jiné akce protestního typu u nás provozují vesměs stále stejné, chtělo by se říci staré známé firmy. Podpisy vypadají jako přes kopírák, kdykoli zavlaje nad Hradem spodní prádlo, může policejní pes zůstat v boudě, protože se jde najisto, a jakmile kterýkoli z plamenných věrozvěstů otevře svá ústa, může sám občan předem doplnit, co z nich zase vypadne. Zkrátka a dobře, je to už obehraný nudný kolovrátek.
Zatřetí, angažovaný umělec ještě nemusí být automaticky umělec dobrý. Naopak někde v zátylku nám sedí pochybnost, kdy si vážený mistr mezi vším plamenným řečněním najde čas, aby dejme tomu sedl se štětcem k plátnu, a jestlipak svým tažením proti palmovému oleji náhodou tak trochu nemaskuje, že olejomalbu vůbec neumí.
Začtvrté, aktivisté nemají smysl pro humor, styl ani proporce. Hovoří ve vzletných frázích, s naléhavostí Lenky Dusilové na Andělech žádají, „nebojte se dát najevo svůj názor“, jako by sami odvážně riskovali smrt před popravčí četou v Lánech, zatímco zbabělý lid potupně mlčí. A pro efekt si vybírají přímý televizní přenos slavnostního ceremoniálu, který sami nezařídili ani nezaplatili, přestože dneska už mají nespočet příležitostí, jak veřejně burcovat, nadávat, plakat či volat do zbraně.
Kdyby si pronajali vlastní sál, svolali občany i média a sdělili jim konkrétní věci od podpory chovu klokanů po senzační odhalení Zemanovy bigamie, mělo by to fazonu. Ale povykovat během ceremoniálu „nesouhlasím – já taky – a já taky“ zůstane dětinským gestem, o kterém se mluví pouze proto, že na pořádně peprný skandálek se Andělé nezmohli.
