Ano, festivalové Vary umějí provětrat peněženku. Ale hned zkraje je potřeba vyvrátit letitý mýtus o bezmála třídním boji, totiž že na festival jezdí pouze buď nechutně bohatí magnáti, nebo naopak nebozí batůžkáři, kteří tu živoří o chlebu a vodě.
To je hluboký omyl, který podporují nahodilé momentky. Třeba muž, jenž si v blahodárných minerálních pramenech umýval nohy, zajisté nepatřil k umělcům chřadnoucím v provlhlých mansardách z předminulého století. A „děti“, jak Bartoška láskyplně přezdívá mladým filmovým fanouškům, to dokážou po nocích pěkně roztočit.
Čímž vůbec nemám na mysli kategorii zlaté mládeže, jež jede do Varů vystavit čerstvou značkovou módu a vyzkoušet nejnovější koktejly – třeba růžový džin se sektem, které soudě podle nechutných ranních stop dovedou s jejich žaludky zatočit.
Nudná pravda leží jako vždy někde uprostřed. Ano, některé ceny karlovarských požitků během festivalu se pohybují mezi nehorázností a nestoudností. Například za tři hodiny v hotelovém bazénu Thermalu zaplatí smrtelník mimo okruh zvaných hostů šest set korun, aniž by mu strhli bolestné za ryčný hudební doprovod. A je tam plno.
Hranolky za sedmdesát korun, klobása za sto deset, krupicová kaše za sto padesát – to je řeč jen o bistrech, potažmo stánkovém prodeji v hlavní festivalové zóně. Restaurace v honbě za desetidenním vrcholem poptávky rozhodně nezaostávají, takže řadový návštěvník si dá jednou svíčkovou, za jejíž cenu by se i v Praze najedl dvakrát, a pak už volí úsporný režim vlastních zásob. Ostatně proudy návštěvníků s igelitovými taškami dvou nejbližších supermarketů se rozhodně nedají přehlédnout.
Ale na druhou stranu, na festival jezdí vesměs dospělí a svéprávní nadšenci, kteří jej považují za zážitkovou dovolenou svého druhu. U moře si také furiantsky vyhodíte z kopýtka, třebaže doma byste tři eura za kopeček zmrzliny nedali, a přesně tak, na rozdíl od obezřetných místních občanů, se chovají festivaloví hosté Varů. Nemluvě o brigádnících z pořadatelského štábu, kteří si vydělají právě tak na svůj pobyt, ale pocit, že jsou takříkajíc u toho, je pro ně k nezaplacení.
Především však sám festival, natož Bartoška, nemohou nijak ovlivnit, kdo si poblíž otevře občerstvení, tetování či portrétování a kolik si za své služby bude účtovat. Kdyby si soukromý pozemek poblíž Thermalu řádně pronajal dejme tomu kouzelník, který z klobouku tahá králíky rovnou na chov, nikdo na něj nemůže; leda inspektoři zkoumající, jestli ušatce neprodává na smetaně s prošlým datem spotřeby.
Můžeme nad tím rukama lomit nebo jimi jen mávnout, vyjde to nastejno. A to je dobře, protože i karlovarský festival je výrazem výdobytku demokracie a tržního hospodářství, totiž svobodné volby.
Když na to nemám a z pracovních důvodů tam nemusím, nejedu tam. Pokud na to mám, ale je mi líto peněz, nejedu tam. A jestliže patřím k ctitelům kina, kteří si chtějí udělat radost, vydržím deset dní o houskách s deseti deky trvanlivého salámu, abych si večer mohl dát s kamarády pár piv.
Protože i takové radosti k festivalu patří a radost si sponzoruje každý sám. Včetně příjemného pocitu, že přinejmenším filmy a ranní úklid kelímků za mě platí Bartoška.
