RECENZE: Energie i jazzové hody. Film Köln 75: Koncert století vás nabije odhodláním

Energií pulsující a skvělou hudbou opatřený snímek Köln 75: Koncert století je jednou z nejpozitivnějších podívaných letoška. Je to přesně ten typ filmu, k němuž se budete vracet vždy, když budete potřebovat duševní vzpruhu.

Opakuje-li se často, že nejlepší příběhy píše sám život, v případě snímku Köln 75: Koncert století to platí stoprocentně. Film režiséra a scenáristy Ido Fluka sleduje okolnosti koncertu fenomenálního amerického jazzového pianisty Keithe Jarretta, který v Kolíně nad Rýnem v roce 1975 uspořádala tehdy osmnáctiletá hudební a především jazzová nadšenkyně Vera Brandes.

Do poslední chvíle přitom nebylo jasné, zda se vystoupení v Kolínské opeře vůbec uskuteční. Veře šlo o všechno – půjčila si od rodičů deset tisíc marek, které musela zaplatit jako zálohu. Ovšem podmínka zněla, že pokud obnos nevrátí, zanechá „kariéry“ hudební manažerky a půjde v otcových stopách studovat medicínu, přesněji řečeno stomatologii.

Keith Jarrett dorazil do Kolína nevyspalý, mrzutý, sužovaný silnými bolestmi zad. A když zjistil. že na pódiu místo slibovaného špičkového nástroje Bösendorfer Model 290 Imperial stojí rozladěný a rozhrkaný krám, prohlásil, že večer nevystoupí. To, že se díky Veřině umanutosti a zapálení pro věc koncert nakonec uskutečnil, by už samo o sobě stačilo na happyend. Ale zadostiučinění mladičké milovnice hudby bylo o to sladší, že záznam koncertu, který vyšel na desce, se stal nejprodávanějším sólovým jazzovým albem všech dob a dodnes je zmiňován jako zcela zásadní nahrávka žánru.

Davisovy paměti, základní kniha o hudbě, vyšly konečně v Česku

Köln 75: Koncert století tento příběh naprosté oddanosti hudbě, ať už z pohledu fanouška či muzikanta, sleduje s dravou energií samotné Very Brandes. Od prvních záběrů jsme strženi svižnou, vtipnou a skvělou hudbou napěchovanou podívanou. Nezní tu jen jazz, místy až hypnotickou atmosféru filmu propůjčují skladby krautrockových kapel Can a Neu!. Postavy co chvíli prolamují čtvrtou stěnu, obracejí se k divákovi, vystupují z děje, komentují ho a vysvětlují. Nic z toho přitom nepůsobí samoúčelně, forma jde ruku v ruce s obsahem.

Köln 75: Koncert století

80 %

Německo / Polsko / Belgie, 2025, 112 min

Režie: Ido Fluk

Scénář: Ido Fluk

Hrají: Mala Emde, John Magaro, Alexander Scheer, Ulrich Tukur, Michael Chernus, Marie-Lou Sellem, Shirin Lilly Eissa a další

Střídá se tu hned několik vypravěčů, ne vždy spolehlivých, ale opět – vše je součástí přiznané hry. Rytmus filmu sám připomíná jazzovou skladbu s mnoha odbočkami, zákrutami i klidnějšími momenty, v nichž se ale odehrávají ta největší dramata. Celá pasáž, kdy na chvíli opustíme hlavní hrdinku Veru a nasedneme do maličkého auta, v němž se hudební publicista Michael Watts marně snaží z Keithe Jarretta vymámit interview, jednak připomene snímek Na pokraji slávy režiséra Camerona Crowea a hlavně nechá nahlédnout do osamělé duše geniálního hudebníka, frustrovaného tím, jak málo lidí kolem něj chápe, co vlastně prostřednictvím hry na piano chce vyjádřit.

Herecky film stojí na temperamentu Maly Emde, která ztvárnila osmnáctiletou Veru Brandes. Je to živel, neřízená střela s ostře nabitou vyřídilkou a srdcem plným lásky k hudbě. V šedesátých letech v Americe by zřejmě byla členkou nějaké hippie komunity, ve Velké Británii by svým pohrdavým postojem k mramorizovaným „hodnotám a autoritám“ zapadla mezi punkery, ale tady a teď je to rebelka s jazzovou duší.

Keitha Jarretta portrétuje americký herec John Magaro jako enigmatického, nepřístupného génia, znechuceného nálepkou „toho, jenž hrál v doprovodném bandu Milese Davise“. Skvělý je i Michael Chernus jako hudební novinář Michael Watts, snažící se alespoň částečně a na okamžik vniknout pod nepřístupnou slupku Jarrettovy osobnosti.

Nemusí být divák vyloženě jazzovým znalcem a labužníkem, aby si Köln 75: Koncert století patřičně užil. Jeho poselství je jednoznačné a překračuje rámec adrenalinové touhy uspořádat „ten nejdůležitější koncert v životě osmnáctileté holky“. Je to oslava nejen vášně k hudbě, ale také elánu, odhodlání a chuti k životu. Snahy udělat cokoliv, jen aby svět kolem nás byl alespoň na chvíli barevnější a šťastnější.