Obsáhlý sborník odborných textů vydaný Národním filmovým archivem, který na pěti stech stránkách zkoumá festivalovou historii v letech 1946 až 1990, se snaží dokázat, že ani za totality nešlo o zbytečnou akci, že nebyla hermeticky uzavřena jen ve východním bloku a že třeba pro čínské nebo brazilské tvůrce znamenala šanci ke zviditelnění.
Současně však oživuje typ festivalové diplomacie zosobněné A. M. Brousilem, jež se pyšnila premiérou národních kinematografií od indonéské po mongolskou a narůstajícím počtem cen; v roce 1952 jich porotci rozdali padesát.
„Sovětský film nějakou cenu dostal vždycky, otázkou pouze bylo, kdo trofej dostane také a s jakým odstupem od té sovětské,“ zmiňuje se, že Moskva si až na výjimky odvážela vyšší uznání, kdežto na Západ putovaly spíše pocty za jednotlivé výkony, třeba pro Ala Pacina.
Filmový festival ve Varech skončil, už teď začíná příprava dalšího ročníku |
Za normalizace pak nastal problém, jak po vpádu okupačních vojsk zajistit návštěvnost zejména sovětských filmů, jež stíhal naopak bojkot. Proto se nad jednotlivými tituly ustavily takzvané patronáty, spojené s nábory diváků za množstevní slevy přímo v podnicích. Třeba záštitu nad Oázou převzaly Uranové doly Tachov. Patronáty tvořily padesát procent tržeb festivalu ještě v půli osmdesátých let.
Zvláštní kapitolu patřící zahraničním hvězdám symbolizuje fotografie zjevně zaskočeného Tonyho Curtise se špekáčkem na klacíku. Pořadatelé o ně stáli, ale nemohli si s nimi zadat, takže zpracovali „program na pracovní využití“ jejich návštěv.
U hereček se zdůrazňovalo, že žijí uměním, nikoli skandály, případně je nahradily domácí kolegyně plus jiné celebrity. Třeba Jiřinu Bohdalovou v Dámě na kolejích uváděl Jurij Gagarin, jindy se hrál fotbal či besedovalo s horníky.
Vary ovládli bulharští šmejdi, Kolářová a Wrightová převzaly životní ceny |
Ve festivalovém deníku existovala rubrika Nepřijeli, ale myslí na nás, která přesvědčovala, s jakou lítostí nedorazí veličiny jako Olivier, Tati nebo Lorenová. Když na jediný den přiletěla Claudia Cardinale, vyzkoušela si jabloneckou bižuterii.
Při nedostatku západních hvězd se oslavovaly „slovanské krásky“, zejména polské herečky často zažívaly ve Varech odrazový můstek kariéry; paradoxně legendární polské kino morálního neklidu se s festivalovým programem minulo.
Ovšem podobně domácí půdu nevyužily ani hity české nové vlny 60. let. Stejně jako jiná díla tehdy spřátelených zemí, kterým to Vary vyčítaly, mířily totiž raději do Cannes či Benátek.
Jako „výkladní skříň socialismu“ musel festival zalepovat děravé silnice a omšelé fasády, rozhodovat, koho posadí na autobus a koho do limuzíny, a nepohodlí vyvažovat dárky, od lázeňského pohárku po bonboniéru.
KOMENTÁŘ: Kolik stojí pobyt na festivalu a za co Jiří Bartoška nemůže |
Pro zdání luxusu musely třeba v roce 1982 krajské úřady mimořádně přidat deset tun uherského salámu, zase však chyběla smetana. Pila se hlavně slivovice a becherovka, vedle buřtů opékala selata a berani, zábavu dodaly dechovka, „vhodně oděné“ mažoretky či setkání s pohraničníky.
Zajímavou kapitolu pak tvoří shrnutí, jak o festivalu v období 1956-62 referoval americký list Variety. Vesměs kritizoval kvalitu filmů i služeb a zjevně v duchu dobové propagandy naznačoval vazalskou podřízenost „sovětského satelitu“.
Ale přesto, jak dokumentuje věcně pojatá publikace Proplétání světů, se i tehdy ve Varech objevovaly filmy, které právem vstoupily do dějin kinematografie.
