Někdejší student písecké filmové školy, který nyní pracuje mimo jiné na dokumentárním cyklu ČT 13. komnata, líčí Hubačovu životní dráhu od okamžiku, kdy si začal psaním krátit čas na nemocničním lůžku při léčbě tehdy hrozivé tuberkulózy. Spolupacientům pak texty předčítal: „Byly tam výbuchy smíchu, výbuchy kašle,“ cituje kniha výrok z Hubačova vyprávění Na plovárně.
A přidává vzpomínku jeho manželky Ivanky na dobu, kdy po čtyřech letech lékaři konečně Hubače pustili domů: „Když jsme se brali, neměli jsme vůbec nic. Ani na bílé svatební šaty, ani na hostinu, šli jsme jen do nějaké kantýny na párek.“
Ulrich podrobně rozebírá zejména Hubačovy televizní práce počínaje prvotinou Zítra a pozítří (1961), která tehdy dočasně narazila na cenzuru, zmiňuje jeho vztah s konkurentem Jaroslavem Dietlem i s herci Vladimírem Menšíkem nebo Jiřinou Bohdalovou a svůj text prokládá komentáři rodinných příslušníků včetně Ivana Hubače: „Otec svůj talent nechtěl mrzačit, často stál v opozici, i to byl důvod, proč ho později z Československé televize vyhodili.“
Právě exkurze do soukromí přidávají knize na čtenářské přitažlivosti. Například zmínka scenáristovy manželky, že zdrojem pro smutného hrdinu Ikarova pádu mu byl jeho vlastní tatínek Jaroslav Hubač: „Jirkův otec v podstatě byl alkoholik. Ale nemůžeme se tomu divit. Za první světové války byl v Rusku v legiích. A tam se naučil pít.“
Jinde Hubačová líčí vlastní zázemí: „Můj otec byl politický vězeň, v jednu dobu jsem nemohla ani učit a z Jirkova platu se musela táhnout celá domácnost se třemi syny.“
Vedle zákulisí seriálů v čele se Sanitkou se čtenář dozví v citaci převzaté z cyklu GEN, že Hubač psal zásadně rukou, protože „ruka se brzy unaví a nedovolí psát zbytečnosti“, nebo podrobnosti o jeho poslední televizní práci, Hodině klavíru (2007), od režiséra Zdeňka Zelenky: „Oba jsme psali dopoledne. On šel vždy v 8 hodin s pejskem a v 8.15 už seděl ve své pracovně a psal. Říkal, že po obědě nic dobrého nevznikne.“
Část knihy je věnována Hubačovým adaptacím literárních předloh, jeho tvorbě pro divadlo včetně muzikálové Johanky z Arku i filmovým projektům, z nichž některé stále ještě marně čekají na realizaci.
Hubačovi blízcí zjevně vyšli knižnímu debutantovi vstříc, svědčí o tom množství fotografií ze soukromých archivů i zpovědi synů. „Otce vždy fascinovala pravda, zajímalo ho, jak se domoci spravedlnosti, o které tak rád psal. Je zvláštní, jak hodně jsme byli profesně spojeni,“ přiznal advokát Tomáš Hubač.
Scenárista Ivan Hubač připojil: „Že má rakovinu jater, my jsme vůbec nevěděli. Dlouho nám o své nemoci neřekl, on na ni totiž vůbec nemyslel. Nepřipouštěl si ji, nechtěl nás tím traumatizovat. Musel s tím být vyrovnaný a obdivuhodně statečný.“
Jiří Hubač zemřel 27. září 2011 v pražském Motole. „V téže nemocnici, kde měl vlastně umřít už tenkrát, ve svých devatenácti letech,“ uzavírá osudový kruh manželka.
