Klára Issová: Brzy slavná, ale co dál?

Na tom prvním Klára Issová pracuje už dlouho a důsledně. "Tady jsem si během těch sedmi let nějakou pozici vybudovala, tak co dál? Chci pracovat na dobrých věcech, ne každého režiséra jsem už poznala, teď se navíc přede mnou ještě rozevřelo divadlo. Ale to zahraničí tam vidím taky," tvrdí.
Právě proto se učí angličtinu a chodí na konkursy. Naposledy jí to vyneslo roli v americkém filmu Anna Franková, který se natáčel v Praze. "Už je to role s příběhem, žádný maličký štěk. To je příjemné," říká.

Dokáže totiž být obdivuhodně důsledná. "Důsledná až mužským způsobem," tvrdí o ní režisér Saša Gedeon, který ji pro film objevil. "To je dar: být důsledný jako žena a docílit toho jako muž."

Indiánské prázdniny
Na konkurs na původně studentský čtyřicetiminutový film Indiánské léto si Saša Gedeon sezval kromě půlky Prahy také celou konzervatoř. Klára Issová se ocitla ve dvojici s Tatianou Vilhelmovou a už spolu zůstaly. Z absolventského snímku se stal celovečerní a role Kláry herečce vynesla první nominaci na Českého lva.

"Bylo mi patnáct a vůbec mi nepřišlo, že budu točit film. Těšila jsem se, že vypadnu na prázdniny bez rodičů, s partou nějakých lidí. Nic jiného mi nedocházelo - že mám hlavní roli například."

Také ke své tehdejší práci je herečka kritická: "To, co tam hraju, je velká zásluha režiséra. Já jsem tehdy žádná herečka nebyla." Přesto měly jako jediné s Táňou Vilhelmovou práva filmových hvězd: nárok na postel s obláčkovým povlečením v hotelu. Zbytek štábu spal v ubytovně a režisér, který trpěl alergií na vlhké stěny, pod širákem.

Tatiana Vilhelmová v jednom rozhovoru bouřlivě popřela, že by se představitelky dvou hlavních rolí nenáviděly: "Ale to tak vůbec nebylo! Klára je takové děťátko a myslím, že pořád bude. Nakonec jsme se hrozně spřátelily, i proto, že v práci už šlo do tuhého. Ke konci jsme byly dost unavené a jedna druhé jsme to pomáhaly vydržet. Pamatuju se, že jsme usínaly, držely jsme se za ruce a říkaly si: už to brzo skončí, musíme to překonat."

Po úspěchu Indiánského léta přišla nabídka na roli Veroniky ve filmu Juraje Jakubiska Nejasná zpráva o konci světa. Vždycky, když Klára o této práci mluví, vzpomene si na pocit studu, který měla na čtených zkouškách i při začátku natáčení.
"Strach mám vždycky hroznej. Na konkursech vůbec nefunguju, tam ze sebe nic nevydám. Přijít a během pěti minut předvést maximum vůbec neumím. Tam rozhodně nemůžu herecky přesvědčit," tvrdí.

Film Nejasná zpráva o konci světa Kláře Issové vynesl zhroucení a půlroční léčbu z náběhu na mononukleózu a únavový syndrom, ale také Českého lva. Bylo jí sedmnáct a už byla slavná. "Tenkrát jsem taky začala o herectví poprvé přemýšlet, používat mozek. Ale pořád jsem hodně potřebovala vedení režiséra, pomoc partnerů."

Závist? Možná trochu...
Proslavila se ještě na škole, ale nepřipadá jí, že by to bylo nějak brzy.
"Život běží a já jsem to nějak prožila. A jestli tím myslíte, jestli jsem náhodou o něco nepřišla, tak tyhle řeči přicházely spíš z mého okolí. Dneska si myslím, že to urychlilo moje dospívání. Spousta lidí mi říká, že jim svými zkušenostmi a názory připadám starší."

Problémy se spolužáky však neřešila. Tvrdí, že na konzervatoři byli dobrý ročník. Kluci její slávu rozhodně neprožívali, od holek to pocítila jen občas a jen velmi jemně. Nikdy se nesetkala s otevřenou nenávistí či zlobou.

Prvními dvěma filmy a úspěchem stvrzeným nejznámější českou filmovou cenou se Klára zavedla jako filmová herečka. Na co si však začala dávat velký pozor bylo, aby nedostávala typově stále stejné role. Líbí se jí, jak se třeba američtí herci film od filmu mění a stěžuje si, že u nás se obsazují podle toho, jak vypadají. První princeznu v pohádce proto vzala až po filmu Vladimíra Michálka Anděl Exit, kde hrála destruktivní feťačku s oholenou hlavou.

"Škatulkování se člověk musí bránit. Aspoň já jsem si to strašně, pekelně hlídala. Podle první role si vás někam zařadí a lup - už se z toho nevyhrabete," říká. Proto odmítá nabídky na role, jejichž polohu už má vyzkoušenou a ví, že jí to jde. Nemůže dělat věci, které ji nedávají nové zkušenosti. Nebavilo by ji to.

To, že její snahu filmoví kritici ne vždy oceňují, dokládá historka jejího partnera z Anděl Exit Jana Čechtického: "Na novinářské projekci mě překvapil jeden známý kritik, který přišel za Klárou a ptá se jí: Kláro, co se to s vámi stalo?! S ní se nic nestalo, ona je dobrá herečka. Místo toho, aby řekl, že je dobrá, že dokáže zahrát pipiny i princezny, že umí zahrát jinak, než se od ní čeká, tak on tohle."

Filmová, nebo herečka?
První úspěchy ve filmu zařadily Kláru Issovou neomylně do škatulky filmová herečka, podobně jako její kolegyně Tatianu Vilhelmovou a Aňu Geislerovou. Není zřejmě náhoda, že všechny tři už mají za sebou i první krůčky v divadle. U Kláry to nebyla žádná náhoda.

"Nikdo mě nikdy v divadle neviděl a asi nikdo nechtěl riskovat. Proto jsem si musela udělat společně se spolužačkou z konzervatoře Kateřinou Velebovou vlastní projekt - Genetovu hru Služky, kterou už víc než rok hrajeme v Rubínu," vypráví Klára Issová.

Na základě toho přišla další nabídka. Paradoxně od filmového režiséra Hřebejka, který měl v Divadle pod Palmovkou režírovat slavnou hru Amadeus, podle které natočil Miloš Forman stejnojmenný film. Obsazení dvou hlavních rolí, Salieriho a Mozarta, bylo od počátku jasné: Jiří Bartoška a Jiří Langmajer. A role Mozartovy ženy Konstance? Dostala ji Klára Issová.

S rolí přišla od ředitele divadla také nabídka na stálé angažmá. "Nejdřív jsem se ostýchala, protože jsem nikdy v pevném svazku s divadlem být nechtěla. Bála jsem se, že ztratím svobodu výběru a budu muset hrát, co mi kdo řekne, a nebudu si moct vybírat. Nakonec jsem usoudila, že to není tak hrozné. Prostě si to zkusím," uvažuje Klára Issová teď.

Zatímco Služky prošly tiskem téměř bez povšimnutí, o Amadeovi se psalo hodně a dobře. Stejně tak o Kláře Issové. Přesto přiznává, že se na jevišti trochu stydí, i když ve velkém divadle Pod Palmovkou to není tak hrozné jako v maličkém sálku Rubínu. "Ale nemít na hlavě paruku, nezahrála bych tam taky nic. Nemohla bych kvičet a smát se a pobíhat a dělat prdlou roztomilou holčinu. Když se člověk oblékne do kostýmu, vezme si jiné boty, hned se cítí jinak."

Rodinný klan
To, že je Klára Issová herečka, není náhoda. V jejich rodině má totiž s filmem či divadlem co dělat každý druhý. Rodinnou historii nejsrozumitelněji vylíčila Klářina mladší sestřenice Marta Issová, která je také herečka, v jednom rozhovoru: "Je to tak, že moje maminka je herečka Lenka Termerová a tatínek režisér Moric Issa. Je Syřan z křesťanské rodiny. Po maturitě sem přijel studovat FAMU. Jeho bratr přijel za ním a vystudoval taky dokument - a to je otec Kláry." Marta zapomněla ještě dodat, že její bratr a Klářin bratranec Filip Issa je filmovým střihačem.

Sama Klára o rodině mluví s nadšením. Se dvěma staršími bratry vyrůstala ve Zdibech u Prahy, kam se pořád ještě vrací za rodiči. Dětství bylo idylické. Na vesnici po sobě házeli drny i šišky, ve skautu se učili morseovku a rozdělávat oheň. Maminka však dbala i o kulturní úroveň celé rodiny a s dětmi pořádala kulturní výlety do metropole - na výstavy či do divadla.

"Bratři se proti mně občas spikli, občas mě chránili. Salim je o pět let starší, ukazoval mi směr, vodil mě s sebou, seznámil mě se svými kamarády," vzpomíná Klára. Michal je jen o rok starší, proto se déle hledali.

Salim ji také dovedl k velkému koníčku: fotografování. Její vášeň jde tak daleko, že loni o prázdninách odjela úplně sama do malé islandské vesničky Flateiry a fotila tam rybáře. Skamarádila se s nimi natolik, že za ní přijeli do Prahy a Klára se tam rozhodně chce zase vrátit.

Rodina Kláru ovlivnila minimálně ještě ve dvou velmi důležitých věcech. Mamince je vděčná za nenásilný příklad: "Je děsně hodná, rozdala by se, a tohle předává dál - schopnost soucítit s bližním, nepohrdat lidmi, nezlobit se na ně, když jsou někdy nevrlí."

Klára přiznává, že je někdy těžké s tím žít, zvlášť ve velkoměstě, a dokumentuje to příhodou z paneláku na Černém Mostě, kde bydlí. Když se totiž rozhodla, že chodbu zkrášlí truhlíkem s květinami, zmizel dřív, než se stačila vrátit s konvičkou, aby je zalila. Zlé energii, kterou občas cítí z lidí sálat, se brání především sluchátky na uších a muzikou.

Kariéra nebo děti? Neřeším!
Další oblastí, v níž je velmi silně cítit vliv velké rodiny, jsou děti. "Bere mě to už od šestnácti, kdy jsem natáčela Nejasnou zprávu o konci světa a měla v tom filmu dítě," směje se Klára. "Strčili mi do ruky caparta a od té doby to bubnovalo. Teprve v poslední době se to trochu zklidňuje. Hrozně se na dětičky těším a pořád vyhlížím nějaké oblečky, úchylku mám na ponožtičky, které si už kupuju... Ale chviličku si na to ještě dát musím. Je ještě čas."

Zatím si buduje kariéru a pracuje na sobě. "Samozřejmě chci pracovat a chci pracovat na dobrých věcech a hlídám si to. Ale ten život a děti... K nim vzhlížím, ne ke kariéře."