RECENZE: Už jste poslali psovody s čoklama? Když se vážně hraje o čas

Žádné kouzlení ani vysvětlování. V premiérovém dokumentárním cyklu Když se hraje o čas, který ve čtvrtek odstartuje na ČT, zařizují zážitek autentické obrazové i zvukové záznamy záchranných služeb.

Fotogalerie4

Požár hotelu v Náplavní ulici | foto: HZS Praha, Metro.cz

Jedinou zbytečnou položku sedmidílné série, v níž se kamera pohybuje po boku hasičů, policistů a zdravotníků během skutečných zásahů v kritických situacích, představují vstupy z televizních zpráv, jakési firemní logo ČT.

Naopak projektu svědčí doplňkové animace jednotlivých událostí, nicméně největší sílu má rekonstrukce reálných případů vždy, když používá pracovní záznamy záchranářů a jejich věcné komentáře, včetně jazyka, v němž se mísí profesní mluva s osobními postřehy.

Třeba úvodní požár pražského hotelu v Náplavní ulici vypadal zprvu jako běžný výjezd, načež se ukázalo, že zoufalí hosté už chtějí skákat z oken. K tomu přibývají telefonáty - Máte vozy jen z jedné strany hotelu, ale budova hoří i za rohem, pošlete je tam! 

„Žebříky jezdily nahoru dolů jako labutě, lidi po nás házeli kufry a boty, aby na sebe upozornili,“ popisují hasiči a přidávají paradox, že ještě pár minut předtím vymýšleli, co dají k večeři, načež „lidi, co neznáte, bojují o život“.

Jistě, nejde o původní, natož průlomový formát, z podstaty věci obsahuje prvky jak lehce propagační, tak popisné, avšak jeho působivost spočívá v detailu. Vedle suše zpravodajského „byli zraněni dva hasiči“ tu zazní přesně, co, jak a proč se jim stalo.

„Vláčíte bezvládné tělo“

A takřka tuhne krev během střízlivého líčení, co nelze nacvičit: „Myslíte, že chodbu ještě přeběhnete, ale nepřeběhnete, vláčíte bezvládné tělo po šikmé ploše ze sutin, kde se nedá zbrzdit, cestou ztrácí župan, kombiné...“

Načež po bitvě označené později za nejlepší evropský zásah roku zazní, že za celou hrůzou stála odpojená požární signalizace: postačil klínek vložený mezi dveře.

Tak trochu se vymyká druhý díl, zaměřený na zázraky. Zahrnuje například srážku, kdy železná traverza prošla autem, ale kupodivu se vyhnula tělům všech pasažérů.

Nebo telefonát sebevraha, původem Poláka, jenž shodou náhod narazil ve službě na svého krajana ve službách české policie, nadto kněze, se kterým pak ve společné mateřštině vedou spásný dialog při zapíjení prášků v přímém přenosu.

Zával na stavbě v pražské Mikulandské ulici zase vykazuje bezděčný půvab autenticity profesních hovorů z vysílaček při vyhrabávání zasypaných: „Pracujeme na druhé osobě, povolali jste psovody s čoklama?“

Když se hraje o čas

65 %

Režie Jiří Studnička, průvodce Jiří Dvořák

Do třetice epizoda, která se vrací k železničnímu neštěstí ve Studénce, diváka vyloženě zmrazí, ať přeživší žena vzpomíná, jak jí umírající kolega padal na rameno, či v profesním záznamu pro zaklíněného strojvůdce musí čtyři muži: „Opatrně, chlapi, ať se vám nepřeklopí!“

Současně  se ozývají zoufalé reakce cestujících „Ne, to ne“ na zprávu, že vyproštění může trvat hodinu - ale záchranáři vědí, že pravda je lepší než lež „za minutku to bude“.

Pořadu Když se hraje o čas zkrátka svědčí, že obsahuje jen málo obecného - v civilně pojatých úvodech Jiřího Dvořáka - a hodně konkrétního. Hlavně však nic neupravuje, nearanžuje, neinscenuje. A to má svou platnost.