Zákoutí lásky: Vztahový masakr motorovou pilou
Momoko by pro pírko přes plot skočila. Pečuje o dům, o manžela, o tchýni, dokonce jí vynáší odpadky, ale sama se nedočká zrnka vřelosti. Celou první půli japonského filmu Zákoutí lásky sledujeme typické žehrání na nevděčnost ženského údělu, velikou výčitku každému, kdo někdy nebyl svým ženám dostatečně vděčný. Ale je tomu v případě Momoko opravdu tak? Proč si tedy nakládá další a další úkoly? Proč tak usilovně i sama před sebou předstírá, že je všechno v ažúru, když jí manžel doma ani pořádně neodpoví na pozdrav? Proč pořád něco vaří, když to nikdo nejí?
Úkrok stranou nakonec udělá právě manžel. Rázem je z ženské oběti chladnokrevná manipulátorka, která si jde celé roky za svým hlava nehlava. Nebo neplatí ani to? Je to pro změnu jenom pohled muže a jeho věčně loajální matky? Civilní, až strohý snímek režiséra Yukihira Morigakiho, v němž se nemluví zbytečně, měl ve čtvrtek ve Varech světovou premiéru. Soutěží o Křišťálový glóbus a potvrzuje vysokou kvalitu letošní hlavní soutěže.
Zákoutí láskyJaponsko, 2024, režie Yukihiro Morigaki Další projekce ve Varech: pátek, sobota 2x Hodnocení: 75 % |
Tvůrcům se daří udržovat a vršit napětí s pouhými čtyřmi postavami, na malém prostoru dvou propojených domků. Domácnost manželů má symbolicky projít rekonstrukcí, věci se dají do pohybu, když Momoko koupí motorovou pilu a začne odkrývat, co kdysi zatloukla pod dřevěnou podlahu i ve své minulosti.
Právě v ženině závěrečném řádění, kdy zbytečně zapochybujete o jejím duševním zdraví, je snímek poměrně nevyrovnaný. „Tlačit na motorovou pilu“ vlastně ani nebylo třeba. Příběhu i dojmu z něho by prospělo, kdyby skončil o deset minut dřív.
Cabo Negro: Čekání na zamilovaného Godota
Žádný filmový festival se neobejde bez plnotučného LGBT snímku. Marocké Cabo Negro, jež mělo ve čtvrtek světovou premiéru v soutěži Proxima, je právě takový případ. Zatímco na Západě přestala být menšinová sexuální orientace sama o sobě problémem k řešení zhruba před deseti lety, na plátnech tuto tématiku udržují zejména příběhy z Východu.
CO (NE)VIDĚT PO VARECH, den 6: Soutěž má favorita, mimořádný asijský film o šermu |
V marockém filmu přijíždějí dívka a chlapec do honosné vily v mořském letovisku. Ona nechala doma přítelkyni, o jejíž oddanosti pochybuje, on bohatého milence, který má brzy přijet a nájem vily zaplatit. Na mecenáše se bohužel čeká déle než na Godota, dvojici docházejí peníze, naštěstí v okolí neexistuje muž, který by nebyl ochoten zaplatit za jejich těla, za to mladíkovo především. Vilou a okolím kromě nich defilují místní postavičky včetně afrických migrantů čekajících na transport do Evropy.
Cabo NegroMaroko, Francie, 2024, režie Abdellah Taïa Další projekce ve Varech: pátek, sobota 2x Hodnocení: 35 % |
Dům je otevřený všem, jediný, kdo družnému létu nepřeje, je jeho vlastník, který by rád dostal od divokých podnájemníků zaplaceno. Film je podobenstvím, jehož význam mohu diváci okrývat s různou měrou a dobírat se odlišných výkladů. Shoda nejspíš bude na tom, že zobrazuje rozviklanost a obtížnou zařaditelnost soudobých vztahů.
Má dívka svou přítelkyni jistou? Může chlapec ještě počítat s mužem, který jim měl vilu pronajmout na celý měsíc, ale patrně vůbec nedorazí? Podobné starosti si do domu přinášejí i jejich hosté a mezi záběry rezonuje jedno veliké volání po přijetí. Završí je scéna, kdy celé osazenstvo na zahradě večeří, někdo jí ze společné mísy lžicí, jiný podle zvyku rukama. Snímek se nebude líbit divákům očekávajícím děj, sympatických 76 minut však rychle uteče, na letní obrázky se příjemně kouká a přemýšlet, co chtěl kterou scénou tvůrce říci, je v tomto případě docela zábavné.
Lidé v zimním spánku: Zvířata neutrpěla, ale co diváci?
Co uděláte, máte-li vynikající námět a chuť natočit o něm umělecký, imaginativní film? Své téma můžete trpělivě promýšlet, anebo nahradit instantním pseudofilozofováním. Španělský snímek Lidé v zimním spánku, promítaný již na Berlinale, bůhvíproč vsadil právě na povrchnost a na slova. Jeho motiv zní přitom téměř nejzajímavěji z celého festivalového programu: odehrává se ve světě, kde lidé během zimy hibernují stejně jako zvířata.
Malý chlapec vyleze z nory dřív, když ještě leží sníh, a matka se ho vydá hledat. Tehdy se má začít odvíjet obrazotvorná odysea o nejhlubších základech života, vztahu člověka k přírodě a jeho jednotě se zvířaty. Tematika je to téměř nevyčerpatelná. Proč se vlastně jeden z druhů úzkonosé opice (člověk) odděluje od ostatních, když s nimi má tolik společného?
OBRAZEM: Čtvrtek ve Varech? Brühl ovládl Velký sál, Trojan Městské divadlo |
Režisérka Anna Cornudella Castro měla k dispozici jen skromný rozpočet, a tak natáčela především krávy a slepice. A protože to nejspíš nestačilo, na plátno přivedla zástupce lidí, kteří do mikrofonu spustili vcelku otřepané slovní projevy o mateřství, všehomíru a „jiných dimenzích“. I o té hibernaci se nakonec dozvíme z vyprávění, a to bez podrobností.
Lidé v zimním spánkuŠpanělsko, 2024, režie Anna Cornudella Castro Další projekce ve Varech: sobota Hodnocení: 15 % |
Protagonistka se podstatnou část času mazlí se slepicí, sexualita je naznačena klišoidním záběrem na dva po sobě lezoucí hlemýždě a prostřihem na skrumáž lidských těl. Nejenže se příliš nedostavuje ona slibovaná imaginace, záběry jsou vesměs zemité jako nedělní procházka lesem, ale vkrádá se místo ní myšlenka: není menší hřích nic nenatočit, než promarnit tak geniální téma? Bylo by možné od režisérky nápad koupit a zpracovat ho ještě jednou? Film vrcholí titulkem přes celé plátno, upozorňujícím, že tvůrci neublížili žádnému zvířeti. Otázka je, zda se to dá říci i o lidech v kinosále.
