Dívka s jehlicí: Tolik hrůzy, až přestává děsit
Formálně téměř dokonalý je dánsko-polský thriller Dívka s jehlicí. I proto patří k filmům, které vzbudily ve Varech největší pozornost. Mladou Karolinu, která se po první světové válce v Kodani ocitne v nouzi, sledujeme čelit nechtěnému těhotenství ve stísněných černobílých záběrech, s mistrným svícením a zvukem. Otěhotněla s mužem, pro kterého není dost nóbl, krátce nato se z války vrací zvířecky zohavený manžel.
Patrně není třeba zmiňovat, k čemu Karolina použije titulní jehlici. Jenže snadná řešení na dvouhodinový příběh nevydají, a tak se ženě dostane pomoci z ještě horší strany. V první půli napětí houstne tak, že nejenom na festivalu v Cannes, kde film vybrali do hlavní soutěže, ale i v Karlových Varech ze sálu odváděli diváky, jimž se neudělalo dobře.
VE VARU S MIRKOU: Trojan zaspal, Vetchý prohrál a třetí Anděl Páně |
Jenže pak přijde půle druhá. A kouzlo se s vršením dalších a dalších pohrom ztrácí. Tvůrci jako by se nechali vlastními thrillerovými nápady unést a začali je ze země vydupávat i tam, kde se to moc nehodí. Trýznivých situací je najednou tak moc, že se vás přestanou dotýkat. Spíše se začnete až trochu rouhavě bavit nad představou, co přijde v příští minutě.
Dívka s jehlicíDánsko, Polsko, Švédsko, 2024, režie Magnus von Horn Hodnocení: 70 % |
Má-li například Karolína poprvé uvidět tvář zohaveného manžela bez masky, nestane se to doma, ale v cirkusovém šapitó, kam ji úplnou náhodou přivede plakát z vývěsky. Má-li od své mecenášky dostat jako protislužbu nějaký úkol, není to nic jiného než perverzně kojit šestileté dítě. Druhá půle příběhu jako by se odehrávala na bizarním divadle, od něhož diváka odděluje stupínek nebo dokonce sotva průhledná opona. Film ztratí tempo, napětí povolí i přes vršící se hrůzy a vše dobije kázavý, doslovný závěr. Naděje na dokonalý thriller zase pro jednou pohasne.
Banzo: Bezútěšný ostrov jako z počítačové hry
Na „ostrov, kde se necítí nikdo dobře“, zavedl festivalové diváky film Banzo, portugalský zástupce v soutěži o Křišťálový glóbus. Africkou plantáž, kde otroci před sto lety přestávali jíst a bez zřejmé diagnózy umírali, si prohlíží mimořádně důkladně a pomalu. Mladý lékař Alfonso se vylodí, aby přišel chorobě na kloub. Už od prvních kroků tuší, že bude nějak souviset se steskem po domově, což se samozřejmě potvrdí, ač i část otrokářů věří, že jim dělníci otiskli prst do pracovní smlouvy dobrovolně.
Snímek je mimořádně výtvarně zdařilý, nápaditě pracuje nejenom s tropickou krajinou, ale i s nuancemi v barvách pleti pracovníků a těch, kteří si obsah smluv diktují. Otroci splývají s prostředím v lese i v potemnělých domech, bílí tyrani z něho vystupují jako nadlidé, aniž si uvědomují, co tmavším mužům, ženám i dětem provádějí.
OBRAZEM: Pátek ve Varech? Owen diskutoval v lázních, Mádl dostal cenu |
Divák naopak nezůstane informací ušetřen. Režisérka a scénáristka Margarida Cardoso ho v dialozích zahltí takovým množstvím historických a geografických údajů, že z toho udělá hlavní slabinu filmu. Málokdo přichází do kina s notýskem na poznámky (beztak by na něj neviděl), spíše očekává příběh, který je v tomto případě velmi rozvolněný a schází mu směr i tempo.
BanzoPortugalsko, Francie, Nizozemsko, 2024, režie Margarida Cardoso Další projekce ve Varech: sobota 2x Hodnocení: 60 % |
Alfonso prochází ostrovem téměř jako postava z počítačové hry s otevřeným světem, jednotlivým situacím čelí víceméně náhodně. Spíše než zajímavé interakce přicházejí další fakta a životní moudra, až se zdá, že se lidé ve filmu navzájem vůbec neposlouchají, jenom se potřebují vypovídat a dokázat, že scénáristka provedla důkladnou rešerši. Umělecký film nutně nevyžaduje strukturovaný děj, ale pátrání lékaře po příčinách záhadné nemoci, si o něj vysloveně říká. Pokud schází, filmových 127 minut se jeví jako věčnost, takže i divák si nakonec může připadat jako zotročený na bezútěšném ostrově.
Architekton: Na počátku byl kámen a bude i na konci
Budují si dnešní lidé instantní světy, které je nepřežijí? Proč to dělají? Je to přece kámen, nikoliv beton, co dává světu strukturu a hranice. Kamenné hory ho tvarují jako stěny, domy z kamene stojí i po stovkách let. Ruský režisér Victor Kossakovsky, žijící v Německu, vzbudil na letošním Berlinale pozornost s dokumentem o kameni.
PRVNÍ DOJMY: Tolik lásky! Přitom o ní Od marca do mája nepadne slovo |
Není to film popisný ani naučný, ale meditativní, s minimem slov a tvrzení. Ve Varech se promítal v sekci Horizonty a festivalový program naštěstí předem upozorňoval na to, že nepůjde o dynamickou podívanou. I přes svou uměleckou povahu je film velmi důkladně promyšlen, včetně toho, že vysvětlující komentář záměrně přichází až v samotném závěru. Pravda, některé diváky tím může otrávit. Pokud si včas neuvědomíte, že se úvodní panelové sídliště mění v prach sutin právě proto, že se o kámen ani neotřelo, bude vám i onen meditativní rozměr snímku zčásti unikat.
ArchitektonNěmecko, Francie, USA Hodnocení: 70 % |
Dost možná se budete i nudit. Závěrečné vysvětlení, jež má povahu rozhovoru režiséra s architektem, je stručné, minimalistické a nechává prostor pro další otázky. Záběry na „věčné“ stavby, zejména dvě tisíciletí staré zbytky chrámů v Baalbeku, jsou prokládány scénami, v nichž italský architekt Michele De Lucchi na vlastní zahradě pokládá kameny tak, že od pozemku oddělí uzavřený kruh.
Když si v závěru filmu všimneme, jak pár kamenů po několika týdnech vtipně změnilo vzhled i atmosféru zahrady, možná teprve tehdy nám dojde, na co jsme se onu hodinu a půl dívali. Zatímco mnoha festivalovým filmům by neuškodilo posledních patnáct minut ustřihnout, u Architektonu se naopak vyplatí si na závěrečnou čtvrthodinku počkat. I přes nejistotu, na co se to vlastně celou dobu díváme.
