Naprostý samorost, vědělo se o něm – nejen kvůli zvláštní směsici erotiky, hororu a humoru v jeho dílech. Ale byť se vystudovaný loutkář sbírající zkušenost jako asistent a pomocný režisér lišil od svých vrstevníků s diplomem z FAMU, kteří ho prý zprvu přehlíželi, přece jenom celá stará dobrá garda složená z individualit filmového zázraku 60. let měla leccos společného.
Juraj Herz |
Předně válečnou zkušenost, z níž čerpala obrovskou vůli k životu – jako osiřelý Miloš Forman. Desetiletý Herz i s rodiči skončil v koncentračním táboře, a třebaže se odtud všichni vrátili, zaplatil rychlou dospělostí. Vyprávěl pak, že ho pouštěli i na nepřístupné filmy s vědomím, že nic horšího už vidět nemůže. Mimochodem si z lágru odnesl obraz, který pak použil ve filmu Zastihla mě noc a jenž je k vidění i ve Spielbergově Schindlerově seznamu: ženy kráčejí do sprch s hrůzou, že namísto vody se z nich vyvalí plyn. „Se Spielbergem si tu krádež jednou vyřídím,“ sliboval Herz.
Což připomíná druhou společnou vlastnost pokolení filmařských osobností: světovost. Jejich ambice nekončily u Aše, i za železnou oponou se o nich vědělo; sám Herz měl za Sladké hry minulého léta Zlatou nymfu a Grand Prix z Monte Carla, jeho Petrolejové lampy se promítaly v Cannes, Habermannův mlýn dostal cenu v Bavorsku a Panna a netvor na festivalu Fantasporto.
Od mezinárodní ctižádosti je blízko k rebelství a odtud zase k emigraci. Herz sice odešel později než Forman, Jan Němec či Ivan Passer a z tehdejšího západoněmeckého exilu to měl po listopadu 1989 domů blíž, nicméně i on prokázal, že se v cizině dovede uživit, ať už točil pohádky, dokumenty, seriály nebo třeba epizody z detektivního cyklu o komisaři Maigretovi.
A rebelie? O svých vzpourách mohl vykládat hodiny, snad na každém jeho snímku se alespoň jedním prstíkem podepsala režimní cenzura. Jestliže sršatou mistryní podobných bitek s ideology bývala Věra Chytilová, Herz si mohl přisadit třeba historkou, jak ke slavnému Spalovači mrtvol dotočil po srpnu 1968 jiný konec. S rozstříleným Národním muzeem, s vyděšenými lidmi a s tváří titulního hrdiny, jenž původně odešel s Němci – a teď se vrací s Rusy. To samozřejmě nemohlo projít.
Některé společné rysy slavné generace spíše lidsky dojímají – třeba fakt, že velikáni zpravidla nedají dopustit na své pozdní práce, ačkoli jiní je považují za slabší než jejich raná díla. V Herzově případě šlo zejména o kafkovskou Pasáž, kterou proti tuzemským kritikům hájil bezmála do krve.
Ale jiné poznatky by se starou dobrou gardou měl povinně sdílet každý, kdo si na vizitky píše filmařskou profesi. Především zákon, který Herz vyznával od svých prvních lekcí u Jána Kadára, jenž se pak zaručil za jeho samostatný debut: že vždy za všech okolností rozhoduje řemeslo, které je zapotřebí naprosto bezpodmínečně a dokonale, než dotyčný začne pomýšlet výš, nedejbůh na umění. Tuhle zásadu shodou okolností zastává i Jiří Menzel, který loni za nemocného Herze převzal titulní roli v Tlumočníkovi. Dva staříci, jejichž otcové stáli na opačných stranách barikády, tu putují po stopách holokaustu; s vtipem.
To je možná vůbec největší dar, jaký kinematografii věnovali Herz a jeho souputníci, totiž dar sebeobrany smíchem uprostřed největší hrůzy. Taková věc se ovšem na žádné škole naučit nedá.
