Patřil ke generaci herců, jejichž tvář i jméno znají všichni, pouze pro každého diváka zosobňují jinou vrcholnou vzpomínku. Obecně si národ Abrhámovo jméno spojuje třeba s komedií Vrchní, prchni! či s Partiemi krásného dragouna – mimochodem v obou příbězích byl jeho hrdina dojemným štvancem vlastní slabosti pro ženy – a samozřejmě s doktorem Blažejem ze seriálu Nemocnice na kraji města.
Pro mne osobně zůstane nedostižnou Abrhámova hravost v Pensionu pro svobodné pány a především v Menzelově Konci starých časů, kde coby domnělý ruský kníže vnáší na venkovské panství novodobého zbohatlíka závan velkodušnosti, hýřivosti, galantnosti a dobrodružství v duchu barona Prášila. Podvodník? Snad, ale okouzlující, odzbrojující a nadaný fantazií, která se z moderního života vytrácí.
 |
Jako by i mimo kameru či jeviště patřil Abrhám do jiných časů, jejichž vlídnou melancholii dovedl tak přirozeně vyjadřovat. Navenek zdvořile zdrženlivý, lidská vstřícnost se u něj pojila s odstupem slušnosti, plachosti a noblesy. Ostatně ani on, ani jeho životní partnerka nepěstovali rušný společenský život, nevyžívali se v mediální popularitě, střežili si ostrůvek rodinného soukromí a pokud svolili k dokumentu, zpravidla se svěřili do rukou vlastního syna, Josefa Abrháma mladšího.
Pepík je nenahraditelný. Milovanou Popelku má opět u sebe, vzpomínají režiséři |
Ale jestliže už jeho otec k sobě někoho pustil přece jen blíže, pak převzal otěže Josef Abrhám méně známý: srdečný, zábavný, přemýšlivý a starosvětsky rytířský.
Stačí si vzpomenout na bojovnou vehemenci, s níž se pustil do obrany své ženy poté, co bulvár svého času rozpoutal aféru kolem údajného pobytu Libuše Šafránkové v protialkoholní léčebně. Jistým způsobem bylo až úsměvné, jak opravdově, takřka s dětskou naivitou herec žasl, kolik zloby panuje na světě a kolik bezmoci vůči ní pociťuje.
Abrhám se Šafránkovou chtěli zpátky do Činoherního klubu, vzpomíná Smoček |
S podobně bezelstným otevřeným hledím vstupoval coby horlivý diskutér na půdu politiky. Abrhám měl totiž značný zájem o veřejné dění, neváhal kdykoli zavolat, jenom aby se zeptal: – Co si myslíte o tom či onom? A nepomohly vytáčky, že my novináři bychom neměli sdělovat své politické sympatie. – Já to chci přece vědět jen soukromě, zajímá mě to!
Zemřel herec Josef Abrhám. Fanfarón s grácií, svůdný dragoun i lékař |
Vzácné chvíle zažili vyvolení, kdykoli si Josef Abrhám sedl ke klavíru, natož když se k němu zpěvem připojila jeho manželka.
Pookřál a otevíral své myšlení, jakmile se cítil mezi svými, v pocitovém bezpečí vzájemné důvěry - například při natáčení snímku Odcházení, kde v režii Václava Havla ztvárnil hlavní roli. Vládla tam tehdy zvláštní nálada plná respektu, nikoli však servility, nálada provázená tušením, že je to asi naposled.
„Vyrovnat se s tím, že už nic se nebude opakovat, znamená velkou zátěž. Ovšem v určité míře to zažije každý z nás, nevíme, zda se k stáru dokážeme adaptovat,“ uvažoval tehdy Abrhám nejen o své postavě. K prezidentově režii dodal s poctivostí sobě vlastní: „Nepřijal bych řešení, k němuž mám výhrady, jen proto, že by si to Václav Havel přál. Ale neříkal bych tomu oddanost: není otrocká, není podřízená. To, co vůči Václavu Havlovi cítím, bych nazval spíše pochopením, laskavostí a úctou k němu i k celému jeho životu. Je to respekt, nikoli trpná devótnost. Nicméně fakt, že se tu nekřičí a z chyb nedělá záležitost, ještě vůbec neznamená, že bych ze sebe setřásl zodpovědnost.“
Hříšnost proti čistotě
Právě zodpovědnost Abrhám přijímal, ať točil náročné drama holocaustu Všichni moji blízcí, nebo třeba pohádku Kouzla králů. „Herci o tři generace mladší se až dojemně těšili na svůj velký vzor - a což teprve, když po konci natáčení uspořádal pro celý štáb improvizovaný koncert,“ vzpomíná na natáčení Kouzel králů režisér Zdeněk Zelenka.
Málo se také ví, že Abrhám sám zkoušel psát, když trpěl nedostatečnou nabídkou kvalitních rolí, a s radostí vítal každou, která obsahovala méně heroického mramoru a více zlehčující nadsázky.
Paradoxně mu nejvíce slušely právě postavy navevek elegantní, ale uvnitř takříkajíc „ušpiněné“, obdařené smrtelnickou dávkou fanfaronské hříšnosti, přestože sám Abrhám měl na štítu čistotu. Tak trochu Ondřej Vetchý v jiném vydání.
