Judi Denchová, Maggie Smithová, Bill Nighy. Tři trumfová esa, tři hlavní argumenty, proč se vracet na půdorys komedie Báječný hotel Marigold, představují výteční ostrovní herci. Jen s anglickým humorem si lze v penzijním věku tak kacířsky dobírat smrt, tak zdvořile a přitom jedovatě se navzájem špičkovat a tak nenuceně sdělovat, že čas je největší dar.
Druhý báječný hotel MarigoldRežie: John Madden Hrají: Judi Dench, Maggie Smith, Bill Nighy, Richard Gere, Dev Patel USA, Velká Británie, 122 minut Hodnocení: 60 % |
Zůstal základ prvního Báječného hotelu Marigold z roku 2011, tedy indický penzion pro britské penzisty. Aby ho mladý potrhlý majitel rozšířil, jede se svou pravou rukou v podání Smithové za případnými investory do Států, což vynese nijak nový, ale vždycky znovu půvabný střet tradiční kultury s americkou, korunovaný útočnou přednáškou důstojné dámy o správné přípravě čaje. Navíc k britské herecké šlechtě do hotelu přibude Richard Gere v roli předpokládaného tajného „vyzvědače“ investorské firmy, jenž se zahledí do matky majitele podniku – a když Gere rozvine před zralou indickou kráskou své kavalírské kouzlo, získá hra lásky starosvětský lesk svádění na úrovni.
Zde, ještě žiju
Vůbec se ve „dvojce“ zamiluje kdekdo do kdekoho, až se může zdát trochu přeromantizováno, ba přeerotizováno. Jednu z obyvatelek hotelu stopuje její přítel při záletech, jiná zase váhá mezi dvěma nápadníky z řad mahárádžů, účastníci další pozdní romance se ne a ne vymáčknout – a souběžně to žárlivě jiskří mezi mladými indickými snoubenci, byť je zřejmé, že celá zápletka spěje k vrcholu a la Moje velká indická svatba.
Nicméně režisér John Madden vyvažuje vkus, cit a smysl pro humor tak obratně, že z milostných trablů důchodců vane stejně úsměvná věčná pošetilost jako z těch pubertálních. Druhý báječný hotel Marigold zkrátka dokazuje, že ani s věkem se nedostaví rozumová imunita vůči citové nákaze, a že dokonce ani chladná anglická odměřenost neuchrání proti náhlým srdečním příhodám – naštěstí spíše trapasům nežli kolapsům.
Fotogalerie |
A znovu je to vyprávění ve všech složkách vyrovnané, pohodové, vlídné, neuspěchané, mírné, barvotiskově malebné, uvolněné, prosluněné. Natolik pozitivní, až by se člověk ošíval, kdyby mu takový postoj vnucoval někdo jiný než dokonalá herecká zdrženlivost na anglický způsob.
Není větší potěšení než vybraná jízlivost, jíž se vzájemně častují Smithová s Judi Denchovou, či sebeironie coby jediná možná obrana před nevyhnutelností blízkého konce, s níž se každé ráno všichni hosté hlásí při jmenovité kontrole, zda v noci nezemřeli: „Zde, ještě žiju. To, co ze mě zbylo.“
Film mohl být klidně o půl hodiny kratší, v závěru ubrat na dojímání a nesplétat ze zajímavých svatebních rituálů všeobjímající pohádkové souznění. Přesto si podmaňuje svou nevtíravou náladou – a někde ve třetím plánu i příjemným pocitem dospělosti postkoloniálních vztahů dvou zemí, které se tu smířeně potkávají v hravě nostalgickém „podnikatelském záměru“ s podzimem lidského života.
