Ostře sledované vlaky
Takový film se dá natočit jen jednou, nejlépe jako první a hned vítězný. Iniciační proměna chlapce v muže dojímá vždycky, tím spíše za okolností, jaké prožívá železničářský panic na malé stanici za druhé světové války. Celovečerní černobílý debut podle prózy Bohumila Hrabala s Václavem Neckářem v hlavní roli získal cizojazyčného Oscara - a šel do trezoru.
Rozmarné léto
Menzel znal zásadu, že velké filmy potřebují velkou literaturu, a Vladislav Vančura takovou jistotu skýtal. I když herci - Rudolf Hrušínský, Vlastimil Brodský a František Řehák - si zprvu nebyli jistí literárním jazykem předlohy. Poněkud nešťastný způsob léta na maloměstské plovárně ozdobila Jana Drchalová, budoucí Preissová, a roli kouzelníka Arnoštka vzal sám Menzel jako záskok za Josefa Laufera.
Skřivánci na niti
Znovu Hrabal a znovu trezor. Teprve v roce 1990 na Berlinale přišla opožděná satisfakce v podobě Zlatého medvěda pro nejlepší film. Mozaika osudů se protíná v kladenských ocelárnách, kam musely na brigádnickou převýchovu „politické živly“ - a mezi šrotem potkávají své ženské protějšky. Láska, na kterou je i totalita krátká.
Na samotě u lesa
V úspěšné komedii se poprvé Menzel setkal s tvorbou dvojice Svěrák-Smoljak. Jakkoli by se zdálo, že úsměvná moralita o Pražácích a vesničanech nemohla vadit, znovu se objevily potíže. Věřící Josef Kemr i rebelující Jan Tříska se Menzelovi těžko prosazovali, Třísku pak po jeho emigraci stejně vystřihli. Celé generace diváků mohou zpětně děkovat, že tvůrci nenechali Kemrovu postavu zemřít, i když o tom uvažovali.
Postřižiny
A zpátky k Hrabalovi a k mezinárodním cenám, v daném případě ke zvláštnímu uznání z Benátek. Kouzelná nálada příběhu správce pivovaru, jeho ženy a jeho bratra působí naprosto přirozeně, přesto se tu hodně falšovalo. Třeba bohatá hříva krásné hrdinky neexistovala, Magda Vášáryová tehdy vystřídala několik paruk. A komín, na který se švagrem vyšplhá, byla jen nízká maketa.
Slavnosti sněženek
Opět Hrabal a jeho milované, do mlh a sousedského hašteření ponořené Kersko. Spor dvou mysliveckých spolků nad zastřeleným kancem, tedy „se zelím, nebo se šípkovou“, se stal symbolem teskné komedie, jiný spor zůstal za kamerou. Menzel totiž do role žrouta salámů obsadil kolegu Jiřího Krejčíka, který mu neustále mluvil do režijních záležitostí.
Vesničko má středisková
Návrat ke scenáristovi Zdeňku Svěrákovi se opravdu vyplatil. Do kin přišlo skoro pět milionů lidí, televizní premiéru sledovalo více než sedm milionů diváků a souboj o chaloupku dobráka Otíka to dotáhl až k oscarové nominaci. Leccos mělo být jinak, postavu Mariána Labudy měl původně hrát Petr Nárožný, ale Menzel si prosadil slovenského hosta, který se od té doby v českých produkcích zabydlel.
Konec starých časů
Neprávem nedoceněný snímek, ve kterém Menzel opět vyšel z knihy Vladislava Vančury, v přelomovém roce 1989 trochu zapadl. Přitom je plný hravého fanfaronství v podání Josefa Abrháma, jehož hrdina se vydává za ruského knížete a vnáší na sídlo novodobého zbohatlíka závan šlechtické noblesy. Vančura psal rozevlátou roli původně pro herce Jindřicha Plachtu, který však zemřel na sklonku jiných „starých časů“, v roce 1951.
Obsluhoval jsem anglického krále
Vysněnou hrabalovskou látku si Menzel musel vyvzdorovat, dokonce se k souboji o práva na zfilmování předlohy váže památný výstup, kdy režisér na karlovarském festivalu napadl proutkem producenta Jiřího Sirotka. Nakonec hotelovou ságu natočil ve velkém stylu, i když na výsledku bylo znát, že tentokrát musel být scenáristou sám sobě. Zato Menzelův dvorní kameraman Jaromír Šofr, s nímž dělal už školní snímky, stál opět spolehlivě na svém místě.
Donšajni
Dosud poslední Menzelův film se zrovna vřelého přijetí nedočkal, nicméně sám režisér si na něm zakládá přinejmenším proto, že se týká jiné jeho životní lásky, totiž opery. Děj „prostopášné komedie“, jak tvůrce snímku přezdívá, se odehrává v oblastním divadle během zkoušek Mozartova Dona Giovanniho. Když filmová akademie navrhla Donšajny coby českého zástupce pro oscarové boje, divil se i jejich autor se slovy, že jde o „lehoučkou komedii, žádný významný trhák pro velkou soutěž.“ A měl pravdu.
