Ideální manžel, Kean nebo Velký případ – to byly tituly, které Zelenka natočil s Bartoškou pro Českou televizi. Ve Velkém případu si herec vzácně vychutnal roli příkladného padoucha.
Nebyl to risk dát miláčkovi žen zápornou roli? Jak to přijaly jeho fanynky a jak Bartoška sám?
Jiřík, jak jsem mu důvěrně říkal od naší první spolupráce při natáčení Sartrova Keana, což už je přesně třicet let, mi po přečtení scénáře Velkého případu hned volal a první věta byla: „Ty vole, tam je textu!“ Hrál totiž advokáta, a to velmi chytrého, mazaného, který vědomě připravuje justiční omyl a umí žonglovat s fakty tak, že z nevinného se u soudu stane zločinec.
Ovšem Jiřík mě okamžitě ujistil, že roli bere, a s nadšením, mimo jiné i proto, že scénář napsal Jiří Hubač a ten postavy uměl napsat velmi plasticky a se skvělými dialogy. Upřímně řečeno – jak roli budou přijímat fanynky, Jirku nezajímalo, jeho hlavní starostí bylo, aby při natáčení neztratil papírky, na kterých měl ten skvělý text napsaný. A roli bezcharakterního advokáta vystřihl tak, až byl sám sobě odporný. Po projekci mi řekl: „Teda takovýho hajzla bych v životě potkat nechtěl!“ A zapálil si.
Proč jste ho obsazoval často do přepisů literární či divadelní klasiky?
To se tak přihodilo. Třeba když jsem psal scénář Keana, dlouho jsem nevěděl, kdo by významově složitou roli anglického herce mohl zahrát s určitým šarmem a nadhledem. A byl to právě Jiří Hubač, který mi řekl, že elegantního rozervance mi může zahrát jedině Barťák. Myslím, že se trefil přesně, Jirku jsem při psaní scénáře už přesně slyšel a rád přiznávám, že natáčení Keana bylo pro mě i díky Jirkovi jedno z nejhezčích vůbec. Mimo jiné mě zaujalo, že po natáčecích dnech v Ostravě Jiřík často odcházel do kasina a vždy se vracel s výhrou. Myslím, že ho štěstěna měla ráda.
Vybavíte si i divadelní klasiku Ideální manžel?
To byla klasická studiová inscenace, scénář jsem psal velmi volně na motivy Oscara Wilda, a to už přímo pro Jirku. A nebyl by to Barťák, aby k téhle obrovské roli nepřistoupil dosti originálně. Před natáčením byl kdesi v exotické cizině, volali jsme si často kvůli textu, takže jsem měl pocit, že vše klape, ale zádrhel nastal, když se Jirka z té prosluněné ciziny vrátil. Byl opálený tak, že vypadal jak indián. Poprvé jsem zažil, že maskéři dumali, jak z rudocha udělat čirého bělocha.
A znalost textu taky nebyla zrovna stoprocentní, takže při natáčení konverzační komedie všude ve studiu visely dialogy. Ve střižně jsem pak strávil dvojnásobek obvyklého času. Když jsem konečně dostřihal, volám Jirkovi, že se mi všechny dialogy podařilo sestřihat, přebrepty že jsou pryč. A on na to v klidu: „No vidíš! K tomu ty střižny jsou!“ On byl vždycky vtipný a lehkost, s jakou ke všemu přistupoval, jsem mu i tak trošku záviděl.
Slunce v domě přátel. Jiří Bartoška byl herec, jenž dovedl polidštit i Boha |
Proč se vlastně televizní přepisy klasiky s vesměs výtečnými herci takřka nereprízují?
Vlastně všechny tituly, které jsem s Jirkou natočil, mají své původní autory v zahraničí, po letech autorská práva propadla a musela by se znovu nakupovat. To není jednoduchá záležitost. Jsem rád, že zbyla práva alespoň na jedno odvysílání Velkého případu, který se jako vzpomínka na Jirku bude vysílat v neděli na ČT1 a kde Jirka v duetu s Josefem Somrem podává skutečně mistrovský výkon.
Jaký byl Bartoška herec a jaký byl mimo kameru?
Vím, že pro Jirku bylo na prvním místě divadlo, ale na dobrý „biják“, jak říkal filmům, měl nos, a to na „bijáky“, které viděl, i na ty, ve kterých hrál. Myslím, že měl naprosto jasná kritéria, a těmi se řídil, co jsem ho znal, v úsudcích byl takový spravedlivý. Jeho sebekritičnost, kritičnost, ale hlavně svérázný humor a nadhled nad kumštem i životem vůbec mi prostě už teď chybí.
