Hercův lehce prošedivělý hrdina po rozvodu utopí teatrálně své sako a vyrazí do hor, kde si za poslední peníze pořídí vysněnou jelenicovou bundu s třásněmi. Jako dárek k ní dostane digitální kameru a v omšelém hotýlku zapadlé osady zahájí pod maskou filmaře nový život.
Nebo tu spíše završí svou cestu do blázince. S milovanou bundou totiž láskyplně hovoří – a ona s ním, slíbí jí, že brzy bude jediná na světě, načež se stejných svršků ostatních lidí začne zbavovat metodami jak nákladnými, tak brutálními. „Už nikdy si nevezmu bundu!“ deklamují zmatení komparzisté jeho domnělého projektu.
Že by další Dupieuxova samolibá šílenost? Nepochybně, i když dvě přednosti jí nelze upřít. Jednak výkon Jeana Dujardina, jenž se chová jako psychopat převlečený za hvězdu westernové reklamy, jednak přesný obraz obdivné aureoly, jež se v očích prostých smrtelníků váže k filmařské profesi.
Zvláště ve Francii; jinde by se asi sotva našla venkovská servírka, která jen tak z vlastní záliby přestřihala Pulp Fiction: Historky z podsvětí, aby zjistila, že když se nevyprávějí „na přeskáčku“, je to docela nuda.
Spíše než za komedii se dá Jelenice považovat za psychiatrickou diagnózu, jak autora samého, tak jeho hrdiny, navíc kříženou s krvavou studentskou hříčkou na počest Quentina Tarantina.
Nicméně kamera coby kamufláž, která údajnému režisérovi zařídí slečny i peníze, má stejně trefný základ v realitě jako hrdinovi doporučovaná, v současné praxi hojně používaná metoda: Nejdřív natoč trailer, na jeho základě pak dostaneš prostředky na film.
A když se připočte náhlá řízná pointa, může Jelenice svým zvláštním způsobem i bavit. Jenom člověk musí přijmout režisérovu hru na diletantskou filmařinu včetně barevného tónování.
Na druhé straně divák, který si účelově pěstovanou bizarnost zamiluje, pak může směle postoupit k jinému Dupieuxovu snímku uváděnému právě v tuzemských kinech, k příběhu Moucha v kufru, jehož hrdinové se snaží obří hmyz nalezený v autě vycvičit a zpeněžit. Proti němu se Jelenice může zpětně jevit jako vcelku normální romance.
