Jeho poslední role v komedii Léto s Evženem, kde představuje ředitele muzea a milujícího tatínka, k jeho povaze už perfektně sedí. Ale protože je držitel Českého lva a člen Dejvického divadla brilantní herecký chameleon, těžko říct, jakou z těch postav mu věřit víc.
Ve svém posledním filmu Léto s Evženem pátráte po záhadě hradu Tramberk. Přitahují vás historická tajemství i ve skutečnosti?
Historické záhady mám rád, ale pověsti ne. A víte proč? Protože jsou vymyšlené. Mají sice tradici, ale je to ústní předávání z generace na generaci. Vím, že jsou často prastaré a je to svébytná vypravěčská forma. Dávám ale přednost opření se o realitu. Dějiny přinášejí skutečné příběhy, které jsou mnohem zajímavější. Pokud však historka vychází z reálného základu, okamžitě mě začne přitahovat. Ale jak je typu, že hrad postavil zamilovaný mladík pro svou milou, co utekla před svým krutým otcem, pak mě to nezajímá. Snad když jsem byl malý, se mi pověsti líbily, protože připomínaly pohádky.
Měl jsem doma knížku Obrázky z českých dějin a pověstí, která má formu komiksu, a to mě bavilo. Bylo hezké si to číst třeba v zimě u krbu. Oni si ovšem vymýšleli i někteří kronikáři. Třeba Václav Hájek z Libočan strašně překrucoval historii a stavěl na pověstech. I díky tomu se vznik národního povědomí opíral o smyšlené události. Ale záhady jsou součástí kultury hradů a zámků. Když vím, že se tam něco stalo, běhá mi mráz po zádech. Přitom stojím pevně nohama na zemi.
Vyprávěla mi, že když vyšla na chodbu, uviděla u dveří mého pokoje postavu – přízrak muže v německé uniformě. Měla pocit, že se dívá dovnitř. Ještě se na ni otočil a ona v panice zalétla zpět do své místnosti. Bylo to pro mě potvrzení, že se tam asi něco dělo.