Před televizní kamery jste se poprvé postavil už v dětství. A první role prý byla zlý pionýr...
To byl paradox. Dostal jsem roli pionýra, ač jsem jím ve skutečnosti nebyl.
Celý exkluzivní rozhovor čtěte v časopise TémaHerec Jaromír Hanzlík o mládí, rodině, vztazích, herectví...  |
Předpokládám, že k hraní vás přivedla maminka, která byla asistentkou režie v televizi?
Maminka pracovala v televizi v dětském vysílání, a tak mě už jako malého brávala na kompars nebo mě nechávala obsazovat do epizodních roliček. Ale paradoxně k těm velkým rolím jsem se nedostal přes mámu, ale díky své drzosti. Jel jsem tramvají, ta náhle cukla a nějaký pán mi šlápl na nohu. Já jsem mu docela nevybíravým způsobem vynadal. Pán mě vytáhl za ucho z tramvaje ven a já jsem mu pořád nadával. Pak se ukázalo, že je to režisér Pavel Kraus z dětského vysílání, kolega mojí maminky. Pozval si mě na konkurz, a pak jsem dostal roli právě toho zlého pionýra.
Netrvalo dlouho a v televizi jste začal dostávat hlavní role i v těch největších seriálových hitech. Ani k nim se už v rozhovoru nechcete vracet?
Co jste mi slíbila?
Ale je to škoda nezmínit Nemocnici na kraji města, Sanitku, Cirkus Humberto… Co třeba mluvit jen o seriálu jako takovém?
Ten fenomén českého seriálu! Zrodil se díky geniálnímu autorovi Jaroslavu Dietlovi. Navázal na ohromný úspěch anglického seriálu Forsythové. Lidé byli fascinovaní tím, že existuje příběh na pokračování. Dietl zemřel už v 56 letech (v roce 1985, pozn. red.), ale přitom tu zanechal neuvěřitelné dílo. Když šly jeho seriály v televizi, vylidňovaly se ulice. Ukažte mi člověka, který by to dnes dokázal napsat. Dietla z komunistického Československa přejímal západní svět, založený na komerci, a ještě si u něj objednával pokračování seriálů. Je pro mě proto záhadou, že ten fenomén přetrvává na obrazovkách dodnes, ale v nepoměrně horší kvalitě. Když se na nějaký seriál občas na chvíli podívám, říkám si: „Jaroslave, ty se musíš v hrobě obracet.“ Sto autorů dnes píše sto dílů jednoho seriálu.
Nikdy jsem si nepřipadal jako idol, říká čerstvý sedmdesátník Hanzlík |
Vy jste ale před lety hrál i ve spíše komerčním seriálu, v Pojišťovně štěstí.
To je jiný příběh. Zavolal mi režisér Jirka Adamec s nabídkou na seriál pro TV Nova a já mu podlehl. Televizi prý klesala sledovanost a potřebovali ke Kateřině Brožové, která hrála hlavní roli, partnera, co by pro ni vytvořil „seriózní rodinný přístav“. Seriál měl úspěch, tak chtěli točit další řadu. Smlouva mi zaručovala, že se budu moct podílet na vývoji postavy a její osud bude psán s mým vědomím. Nová série měla začínat tím, že se nám s Brožovou narodilo dítě. Mně bylo šedesát, jí čtyřicet. Bylo to v době, kdy si někteří umělci v pokročilém věku pořizovali děti. Řekl jsem Adamcovi, že je to vyloučené, protože považuji za neodpovědnost dělat si vlastní vnoučata. Adamec, který je můj vrstevník, se zamyslel nad mými argumenty a řekl: „Víš, že čekáme s Janinkou miminko?“ A bylo vymalováno! Další osudy mojí postavy vyřešila autorka mazaně. Na začátku série se mnou spadlo letadlo, ale dítě se narodilo. Už jsem na to neměl vliv.
Vlk se nažral, koza zůstala celá…
Koza celá nezůstala, protože jsem začal čelit pomluvám v bulváru. Psali o mně, že požaduji honorář 50 tisíc za jeden natáčecí den. Taky že chci kostýmy od Armaniho a další nesmysly. Tak se mi nedivte…
Že se bojíte dávat rozhovory?
Nebojím se, já nechci. Žijeme ve světě, v němž se dá jakákoli informace ohnout a lež se pak stává pravdou. Až odejdu z tohoto světa, informace o mně po deseti letech už budou pasé. Ale dokud tady jsem, chci sám rozhodovat o tom, co si o mně myslí lidé ve Vrútkách či v Jičíně. A ne že bulvár bude rozhodovat o tom, jak vypadám v očích mých diváků. Měl jsem velké štěstí, že jsem svoji kariéru prožil v období, kdy bulvár neexistoval. Určitě by si na mně i na mnoha lidech z mé branže smlsnul. Ale mám pocit, že tehdy by ty historky čtenáře snad tolik nezajímaly.
Domníváte se, že lidé tenkrát víc dokázali rozlišit dobré od špatného?
Za totality jsme měli nůž na krku, ale my jsme volali, že to chceme jinak. To nás spojovalo a i jsme si víc pomáhali. Házení špíny bylo považované mezi normálními lidmi za neslušnost. Ale samozřejmě by bylo hodně těch, kteří by bulváru tleskali. Spoustu lidí by tehdy ideologicky zničili. Dnes si můžete napsat, co chcete, a i kdyby to byla lež, nikdo vás nepotrestá. Dřív lidé hledali v replikách, které jsme jim říkali z jeviště, skryté významy, teď je to nezajímá. Mrzí mě to, ale jako herec proti tomu nemůžu vůbec nic udělat.
