Vzpomenete si ještě na své první televizní natáčení? Věděla jste, kam se postavit, jak se tvářit?
Tehdy jsem byla ještě na škole, když si mě režisér František Filip vyhlédl pro epizodku seriálu Tři chlapi v chalupě. Všiml si, že dělám směšné pohyby i obličeje – jako studentka DAMU jsem neměla zábrany. Až pak mi Filip dal tu potrhlou roli v seriálu Eliška a její rod: vedle mě stáli velikáni Olga Scheinpflugová, Josef Kemr či Jiří Sovák a byli mi velmi nakloněni. Snažím se to svým mladým kolegům dnes vracet.
Takže jste z televize vůbec neměla vítr?
Pro mě byl zpočátku klopotnější film. Musela jsem si zvykat, že se točí kousek po kousku, v krátkých úsecích, že se šetří materiálem, takže jsem se nemohla rozjet naplno. A když jsem se to konečně naučila, přišly zákazy. Pamatuji si, jak jsem si říkala: Tak teď to konečně umím, a nic! Ale nemyslím tím, že bych se filmu bála, naopak: čím větší roli jsem dostala, tím lépe jsem se v ní cítila, protože jsem ji brala jako výraz důvěry režiséra – třeba Karla Kachyni v Kočáru do Vídně.
Čím se lišila doba jedné televize od současnosti?
Proslavit se bývalo tehdy snazší, přesněji řečeno rychlejší. Stačil jediný večer, aby si člověk získal popularitu, protože ho viděli všichni, nebylo prostě kam přepínat. Při dnešním počtu pořadů a stanic mají mladí herci složitější pozici.
Povězte, jaký jste typ televizního diváka, co na obrazovce nejraději sledujete?
To bylo různé v různých obdobích. Pravda je, že jsem u televize stihla spoustu domácích i ručních prací – ale kdykoli mi ty zaměstnané ruce klesly do klína, věděla jsem docela jistě, že je to dobré. Pokud jde o filmy, jsem divák vyloženě náruživý, jen mám resty, proto ráda přijímám členství v porotách, abych toho viděla co nejvíc.
Kdybyste si mohla vybudovat svou televizi snů, jak by vypadala, co by uváděla?
Přiznávám, že v tom jsem hodně zženštilá, i když jsem si dala za úkol být zmužilá – mám ráda věci laskavé. Nevadí mi ani béčkový film, když vím, že dobře dopadne.
A co by se ve vaší televizi naopak vysílat nesmělo?
Reklamy, ty bych vyhodila hned! Jenže nevím, z čeho bych pak provoz té stanice vlastně zaplatila. Nicméně když už bych měla svou televizi, zařídila bych si tam pro sebe pěknou hereckou roli.
V Národním divadle hrajete Alžbětu II. v Audienci u královny. Připadáte si víc královsky v její roli, nebo tady „v civilu“, s osobní poctou?
Obojí představuje kralování svého druhu, každé jiné. Roli Alžběty II. i celé představení, které nastudovala režisérka Alice Nellis, mám opravdu strašně ráda a naše práce se snad do výsledku otiskla. Přinejmenším je nadlouho dopředu vyprodáno, nemáme už lístky ani pro sebe a své známé.
To je dobře, ne? Máte takříkajíc vystaráno.
Ale kdeže, přesně naopak, právě úspěch totiž herce zavazuje. Potlesk ho vede k tomu, aby příště zkusil jít ještě dál a zahrát to ještě líp.
