Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tv„Každá herečka má své období, kdy je nahoře a kdy je dole. Já neměla moc práce okolo čtyřicítky, protože to bylo ještě v době těžkého socialismu a já jsem na ty ‚ženy z lidu‘ byla moc atraktivní, moc sexy... Teď mám období babiček. Jsem na ně už tak akorát stará a strašně mě to baví. Samozřejmě bych si ale někdy v sedmdesátých letech nedovedla představit, že bych ještě v tomto věku byla tak aktivní, jak jsem,“ říká herečka.
Jedním dechem zároveň dodává, že v tom ale hraje stěžejní roli i její dobrý zdravotní stav a štěstí na správné příležitosti. „Moc si vážím toho, že mi je osud dopřál a budu ráda, když mi ještě dlouho vydrží,“ říká.
Ačkoliv film a televize Janě Švandové ve zmiňovaných letech příliš nepřály, na divadle si mohla vyzkoušet plejádu zajímavých rolí. „Před revolucí jsem byla v Činoherním klubu, to bylo velké štěstí. Sice jsem tolik netočila, ale hrála jsem v divadle mých snů a to bohatě stačilo. V mládí jsem se tam jezdila dívat na bidýlko na herce, kteří se pak stali mými kolegy,“ vzpomíná.
Na otázku, jestli role dříve nedostávala jen kvůli svému typu, ale třeba také názorovému vyhranění, odpovídá: „Opravdu spíš kvůli typu, nebylo s takovými rolemi tolik scénářů. Já jsem si pusu nikdy nikde moc neotvírala nebo nebyla natolik drzá, abych řekla pravdu, kterou bych možná chtěla a měla říct.“
Jinak Jana Švandová vzpomíná na své roky v Činoherním klubu jako na léta strávená ve svobodném divadle. „Tam se nikdy nestalo, že bychom někoho podezírali... Lidi to milovali, stáli velké fronty na lístky, dokonce i spali před divadlem,“ vypráví.
Řešit problémy s láskou
V druhé sérii seriálu televize Nova Sex O’Clock se Jana Švandová vrací k roli osobité babičky Grety. „Je to seriál, který ukazuje problém mladých, ale nejen mladých. I mé a střední generace, která má občas problém s tím si přiznat pravdu. A to že vůbec nějaké problémy má. Občas je ale potřeba se k takovým situacím postavit hrdě a čestně a řešit je s láskou,“ říká.
Spolupráci s mladšími kolegy Jana Švandová popisuje takto: „Jsou mladí herci, kteří ke své práci a budování začínající kariéry přistupují zodpovědně. Pak jsou ale takoví, často z některých těch nekonečných seriálů, kteří najednou vyrostou a jsou z nich velké hvězdy, ale přitom nic neumí. V téhle profesi je ale hrozně důležité, obzvlášť když je člověk mladý, přistupovat opravdu poctivě a přijmout rady starších, protože ví, proč je říkají,“ přemýšlí.
V seriálu se mimo jiné odráží i témata genderové identity a vlastní sexuality. „Myslím, že ukazujeme, že se opravdu není za co stydět a že se mají mladí ukázat takoví, jací opravdu jsou a nedat na kamarády nebo lidi na sociálních sítích, kteří se jim snaží ublížit,“ uvádí.
Sama ve své profesi zažila případy kolegů, kteří svou identitu nebo sexualitu skrývali kvůli tomu, aby nespadli do nějaké škatulky. „Dělo se to hlavně v době před revolucí, kdy se o těchto věcech příliš nemluvilo. Styděli se a často byli i odsuzováni. Bylo to pro ně velice těžké. Pak ale naštěstí našli sílu, už v dobách svobody, se odhalit a bylo zajímavé sledovat, jak byli mnozí v jejich okolí překvapení. Jsem ráda, že dnes už je ta situace lepší a lidé se umí postavit za to, čím chtějí být,“ popisuje.
Dál se v rozhovoru dozvíte, proč byl Činoherní klub před revolucí pro Janu Švandovou ostrůvkem svobody nebo jaké má historky s režimními dozory při divadelních výjezdech do zahraničí. Vzpomněla také na své spolužáky z JAMU Elišku Balzerovou a Jiřího Bartošku nebo režiséra Karla Kachyňu, u kterého začínala.
