Režisér Vít Karas (společně s Terezou Kopáčovou) s Janou Hlaváčovou natáčel seriál Dokonalý svět z prostředí redakce módního časopisu Grace.
„S paní Hlaváčovou jsem se setkal ve chvíli, kdy jsem byl naprostý filmařský začátečník a ona za sebou měla práci s mnoha filmovými i divadelními legendami. Klidně si mě na place mohla namazat na chleba, ale nikdy to neudělala a vždycky za mnou stála.
Naučil jsem se od ní spoustu věcí, třeba i to, jak jsou při natáčení důležité vztahy mezi lidi, s kterými pracujete. Oceňoval jsem na ní, že se neustále učila, byla ochotná zkoušet nové věci a nespoléhala se na své renomé. To u herců není úplně běžné a za to jsem si jí nesmírně vážil,“ svěřuje se Vít Karas.
Na odchod oblíbené herečky reaguje emotivně i její kolega Jan Štastný. „Dozvěděl jsem se to před hodinou a pořád to ještě vstřebávám. Jana Hlaváčová byla moje profesorka na DAMU, byli jsme spolu v angažmá v Národním divadle a pak v Divadle na Vinohradech, čili jsem s ní byl v kontaktu od svých osmnácti let. Absolvovali jsme spolu i zájezdová představení a troufám si říct, že to nebyla jen moje herecká kolegyně, ale i přítelkyně. A v mém srdci bude mít místo navždy,“ říká Šťastný.
Tuto vzpomínku na Janu Hlaváčovou uveřejnil na svém Facebooku houslový virtuóz Pavel Šporcl:
„Jsem velmi smutný z odchodu Jany Hlaváčové. Byla to neuvěřitelná herečka, velmi milá a noblesní dáma. Setkal jsem se s ní několikrát a vždy jsme si hezky popovídali. Moc rád vzpomínám na společné chvilky při natáčení cyklu 3x s … (režíroval Jiří Strach), kde mi paní Hlaváčová hrála moji první, velmi přísnou paní učitelku houslí, se kterou jsem se po letech potkal na mém koncertě
Josef Abrhám, který nás ve chvílích volna udivoval svoji hrou na klavír, k ní ve filmu poté začal chodit jako soukromý žák. Budu na tyto krásné chvilky s legendárními herci celý život vzpomínat.“
Na úmrtí Jany Hlaváčové na Facebooku zareagoval i režisér Jiří Strach, který ji obsadil do několika filmů včetně prvního Anděla Páně:
„Nikdy jsem nepotkal něžnější hereckou a lidskou duši. Tolik krásnou, tolik vnímavou, tolik empatickou, tolik mateřskou.
Provázela mě celou mou filmařskou cestou. Být s ní na place bylo za odměnu. Byla mi vždy dotekem byvších uměleckých světů, kde ještě vládla pokora, nepředstíraná a obyčejná lidskost a slušnost, dokonale ovládnuté řemeslo. Měla téměř nekonečný a nevyčerpatelný herecký rozsah. Hvězda, která uměla přijmout i malou roli. Třeba tu duši Vomáčkovou rozenou Kožíškovou u nebeské brány v Andělu Páně.
Naposledy se před kamerou objevila v povídkovém filmu Setkání s hvězdou v roce 2012. Jak mě tehdy mohlo napadnout, že režíruju její poslední filmové záběry v životě...
Děkuji Pánubohu, že jsem se s touto přenádhernou duší mohl setkat a mnohokrát pracovat.“
