Herec Jan Tříska na snímku z října 2016

Herec Jan Tříska na snímku z října 2016 | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

KOMENTÁŘ: Proč nás zajímá jen smrt? Nejen Třískův život stál za víc

  • 80
Prosím, už dost! Snad jenom lidé, kteří Jana Třísku osobně nepoznali, se mohou vyžívat ve spikleneckých teoriích o hercově údajné sebevraždě a jejím záhadném pozadí.

Kdo však stál nedávnému osmdesátníkovi nablízku, nikdy neuvěří. Ano, jako každý herec rád frajeřil, měl sklon k velkým gestům a k rituálům, k nimž patřilo jeho soukromé díkůvzdání u soch na pražském Karlově mostě, odkud se zřítil.
Ale byl to také člověk milující život, na svůj věk ve výtečné kondici a především výsostný, ba příkladný profesionál.

Že by absolvoval kostýmní a kamerové zkoušky, naučil se dokonale text, přiletěl na natáčení filmu, na který se těšil, a pár hodin před první klapkou skočil? Nesmysl. To se prostě nedělá. Chybný krok, závrať, uklouznutí, prosím. Hloupá osudová chyba, která se může přihodit každému.

Jan Tříska

Jistě, smrt legendy vždycky budí barvitější spekulace, jakési dráždivé vzrušení, jako by se musela svými okolnostmi lišit od posledních okamžiků obyčejných smrtelníků. Tudíž je také pochopitelné, byť vrcholně nevkusné, že se okamžitě po Třískově tragickém pádu do Vltavy vyrojily připomínky jiných podobných událostí.

Herec Jiří Hrzán zemřel na následky zranění, která utrpěl při pádu z pátého patra domu, po kterém šplhal.

Zpěvák Jiří Schelinger skočil z bratislavského mostu do Dunaje. 

Spisovatel Bohumil Hrabal zahynul po pádu z okna v pražské nemocnici.

Dokumentarista Pavel Koutecký se zřítil z rozestavěného mrakodrapu, kde natáčel.

Nicméně na zmíněné osudy slavných připadají stovky nešťastných nehod bezejmenných, které se nedostaly dál než do policejních statistik.
Ale hlavně: co je nám vlastně do toho, jak Jan Tříska zemřel?

Posedlost odchodem hvězd se stává chorobnou. Zatímco za života se jim nanejvýš zdvořile zatleská, po smrti propukne honba za jejími podrobnostmi. Honba lačná, horečnatá a o to nespravedlivější, že jejich život stál za víc.
Třískův život rozhodně, nicméně platí to o každém z nás.

Smutnou skutečnost, že někdo včera byl a dneska není, přece nijak nevylepší informace, zda skonal po rychlé náhlé, či vleklé těžké nemoci, jestli v nemocnici, nebo doma, v kolik hodin a kdo stál u lůžka.

Smrt je nevyhnutelná, ale životem člověk prokazuje svou existenci. Dohadovat se, jak zemřel, je v tuhle chvíli Janu Třískovi s prominutím platné jako mrtvému zimník. Podstatné je, jak žil.

Bůhvíproč se národům, které při obřadní poctě padlému bojovníkovi připomínají jeho slavné skutky, přezdívá primitivní. Určitě je to civilizovanější způsob, než se hrabat v nebožtíkových smutcích, bolestech, slabostech, ranách a pochybách.

Pokusy obetkat poslední minuty Třískova života tajuplným náznakem okázale teatrálního odchodu blouznivého histriona zkrátka urážejí hercovu památku stejně jako zdravý selský rozum, zvláště když se k nim váže důvěrné pomrkávání – Však víte, to jsou tihle umělci...

Ale i kdyby se nakrásně ukázalo, že výraz umělec označuje výhradně rozervaného pomatence, který si opakovaně podřezává žíly v chudičké mansardě plné prázdných lahví, ani v takovém případě nikomu nepřísluší strkat nos do toho, jak nepěkně sešel ze světa.

Záleží na tom, co pěkného tady po sobě nechal. A v případě Jana Třísky toho zůstalo naštěstí dost.

Děkujeme.