RECENZE: Grázla Putina ze sedla nevyhodí. K zamyšlení ale Němcova kniha nutí

Spisovatel Jan Němec dal své novince trochu prvoplánový název: Liliputin. V jeho bibliografii je ta knížka šestá v řadě: po dvou oceňovaných románech, sbírce básní, knize rozhovorů a první kolekci povídek. Tu vydal Němec před třinácti lety a devatero tamějších textů ocejchoval jako „málem milostné“.

Spisovatel Jan Němec čte z knihy Možnosti milostného románu (2022) | foto: ČTK

Novinka má v podtitulu „povídky z války“. Je jasné, jakou válku má Němec na mysli. Ačkoli ona ta ruská agrese na Ukrajině není „jenom“ válka, ona je to cílená, brutální genocida.

Podobně nepřesný je i ten titul: liliput je možná malý na těle, ale ne nutně na duchu. Putin zvládá pod svou střechou obě ty malosti naráz. A vrchovatě.

A ty povídky? Je jich pět. A je jistě autorsky riskantní zpracovávat látku takhle čerstvou, starou aktuálně osm měsíců. Notabene když jsou věci pořád v pohybu a nikdo neví, jak to všecko skončí.

Není v tom trochu snaha povozit se na populární vlně? Nebo psal Němec ty povídky jako nutnou sebeobranu? Potřeboval se z té fatální porce nesmyslu, nespravedlnosti a nechutného násilí, která se děje kousek od nás, vypsat? To by se dalo pochopit.

Otázkou je, jestli ty texty mají v sobě něco víc. Nějakou nadstavbu mimo konkrétní čas a prostor, nějaké obecnější téma, druhý plán a skrytý význam. Prostě nějakou tu literaturu.

První povídka je o jedné pohodlné, všemi slastmi pozdního kapitalismu vystlané cestě do Kyjeva; bez cíle, bez důvodu, zřejmě jen pro tu samotnou cestu.

Čtvrtá povídka je záběrem z cíleně ničeného Mariupolu, odkud není úniku – málem ani pro kouř z tamějších oceláren.

Pátá povídka pak našla domicil v Moskvě, kde dvě homoeroticky vyladěné přítelkyně revoltují proti válce. Tyhle povídky mají potenciál nanejvýš časopisecký. Jsou to aktuality, spíš obrázky než dějové příběhy, a jejich síla hasne s řemeslnou zručností.

Mění bílou za černou

Zbývající dva kusy, druhý a třetí text, jsou ale jiné. Válka je tu jenom kulisou, to podstatnější je jinde, v druhém plánu.

Už jazyk druhé povídky je jiný: pouliční, rozcuchaný. Klub kyjevských čichačů lepidla, parta bezprizorných, sociální spodina z děcáků a pasťáků, tady realizuje svou verzi zločinu a trestu. Autor ovšem šikovně a opakovaně přepisuje hranici mezi viníkem a obětí, mění bílou za černou, pravdu za lež. Nakonec je z toho žánrově skoro akční drama. Ovšem s metafyzickým přesahem.

Liliputin

70 %

Jan Němec

Host, 2022, 168 stran

Třetí povídka je pak jasný vrchol. Je v ní totiž všechno, co je různě jinde po knize naznačeno, letmo zmíněno. Hlavně ten základní přezíravý pohled Západu: bohatého, přemoudřelého, přežraného. Prostě dekadentního natolik, že si ochotně podřezává větev, na které sedí.

Hrdinkou je tady namachrovaná, cynická vědkyně, co má problém s množením. Naordinuje si proto repliku „mateřství je jen konstrukt“ a zaplatí jednu ukrajinskou dělohu, aby to děcko odnosila za ni. Tady je Jan Němec až brutálně, neslitovně kritický: ke všem těm nereflektovaným jedincům i davům, co mají za to, že pravda je vždycky na jejich straně. To je téma aktuální i věčné.

Ostatně tohle je jádrem bludu, jehož zajatcem je Putin. Němcova nová kniha sice toho grázla ze sedla asi nevyhodí, ale je minimálně z části užitečnou platformou. Jednak pro úvahy nad tím, jak nosné je míchat aktuální politiku s literaturou. Jednak pro úvahy nad věčnými kategoriemi, jako dobro a zlo, smysl a nesmysl. To nakonec není málo.