Obě tu sehrály vděčnou dvojroli hvězdy-matky, díky oběma "utáhl" příběh s pootevřenou špehýrkou do soukromí slavných i prostor na většinovém kanálu. Ostatně Bára Basiková, jejíž osud následuje po Peckové, má svůj pořad na Nově. Zkrátka neexistují jména veřejnoprávní a komerční, jen rozdílné cesty, jak jich využít.
Tomáše Bařinu dosud znali jen diváci festivalu FAMU. Poté, co v triptychu studentských povídek na ČT 1 představil své Nelásky, už tomu může být jinak. Celý "famácký" blok patřil k světlým bodům týdne. Minipovídky Stopař Karla Janáka i Zprávy z domova z dílny Klusák-Najbrt měly to, co televizní krajině chybí jako sůl, originální výchozí nápad; bohužel už nenašly stejně jasnozřivé vyústění. Zato Bařina v hořkosměšné internátní romanci, navazující na formanovsko-gedeonovské vnímání světa, pobavil, vzbudil soucit a uštědřil krutou pointu.
Posluchači FAMU mohli dostat na cenách Thálie alespoň lízátko za to, že hercům dávají skutečné role. Jenže ti veselí mladí muži by nepatřičně trčeli na onom vznešeně patetickém, sebedojímavém večeru, jehož posvátnou důstojnost marně zkoušela prolomit Jitka Molavcová pouhým stínem nadsázky. Opět mramorově duněly profily nominovaných, čtené pohřebně sametovými hlasy a sestavené z nejdutějších klišé nejhorších kritik. Ztotožnění s postavou, bohatý výrazový rejstřík, filozoficko-etický náboj, umocněná pozoruhodnost - pod takovou palbou nemohl divák přežít. Hudební i filmové ceny představují výkony kandidátů v ukázkách, jen divadelníci si libují v popisných frázích. Coby uspavači hadů v žebříčku ceremoniálů jasně vedou, ale jsou také nejvíce ctnostní. K poctě legend vstávají samozřejmě, bez trapných prodlev, šuškání a rozhlížení. Tady patos nevadí.
Tomáše Bařinu dosud znali jen diváci festivalu FAMU. Poté, co v triptychu studentských povídek na ČT 1 představil své Nelásky, už tomu může být jinak. Celý "famácký" blok patřil k světlým bodům týdne. Minipovídky Stopař Karla Janáka i Zprávy z domova z dílny Klusák-Najbrt měly to, co televizní krajině chybí jako sůl, originální výchozí nápad; bohužel už nenašly stejně jasnozřivé vyústění. Zato Bařina v hořkosměšné internátní romanci, navazující na formanovsko-gedeonovské vnímání světa, pobavil, vzbudil soucit a uštědřil krutou pointu.
Posluchači FAMU mohli dostat na cenách Thálie alespoň lízátko za to, že hercům dávají skutečné role. Jenže ti veselí mladí muži by nepatřičně trčeli na onom vznešeně patetickém, sebedojímavém večeru, jehož posvátnou důstojnost marně zkoušela prolomit Jitka Molavcová pouhým stínem nadsázky. Opět mramorově duněly profily nominovaných, čtené pohřebně sametovými hlasy a sestavené z nejdutějších klišé nejhorších kritik. Ztotožnění s postavou, bohatý výrazový rejstřík, filozoficko-etický náboj, umocněná pozoruhodnost - pod takovou palbou nemohl divák přežít. Hudební i filmové ceny představují výkony kandidátů v ukázkách, jen divadelníci si libují v popisných frázích. Coby uspavači hadů v žebříčku ceremoniálů jasně vedou, ale jsou také nejvíce ctnostní. K poctě legend vstávají samozřejmě, bez trapných prodlev, šuškání a rozhlížení. Tady patos nevadí.
