Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvBarcarole vypráví o mladé ošetřovatelce, která začíná svoji první noční směnu v domově seniorů a rovnou je vystavena nelehké zkoušce – musí se postarat o tělo zemřelého klienta, které se stává předmětem, jejž je třeba očistit, uklidit a uložit do krabice, ale také zbožím, o něž se servou zaměstnanci konkurenčních pohřebních agentur.
Třicetiminutový snímek, ačkoliv v mnoha momentech poetický a humorný, diváka může přivést k zamyšlení nad vlastní smrtelnosti. „Všichni víme, že konec jednou nastane. Hezky se o tom mudruje, ale nakonec může být člověk jen pokorný. O smrti nevíme nic kromě toho, že je to konečná. A podle mě každé takové vědomí může být pro člověka povznášející. Což asi může znít dost hloupě pro někoho, kdo přišel od lékaře s fatální diagnózou, ale asi zároveň nemůžu každé ráno vstávat s tím, že jednoho dne umřu,“ říká.
Název filmu, ve kterém si zahrála Denisa Barešová, Jan Kačer nebo Lenka Vlasáková, odkazuje k písním benátských gondoliérů, které zpívali, aby do sebe vzájemně nenaráželi.
Psaní scénářů i režii vnímám jako velké dobrodružství, říká Igor Chmela![]() |
Spojení filmu s divadlem je experimentem, pro který se tvůrci rozhodli mimo jiné proto, že v českých kinech krátké filmy příliš prostoru nemají. „Když se snažíte nabízet tento film s mírně melancholickou povahou do nějakých oblastí, ověřili jsme si, že společně s ním musíme nabídnout i něco komediálního (zmiňované Rozptýlení, pozn. red.), protože někteří promotéři se leknou už traileru. Mají pocit, že když se vysloví slova smrt, domov důchodců nebo stáří, nikdo na to nepřijde. Je to ale trochu krátkozraké. My si ověřili, že na to lidi přijdou a jsou schopní to přijmout,“ přibližuje svou zkušenost.
Rozptýlení/Barcarole tak často míří i na zájezdy. „Mít třicet, pětatřicet zájezdů do měsíce, jako jsem měl s Partičkou, to je trochu nesnesitelné, teď se to ale pohybuje v rovině, že máme tento nový projekt a s tím jezdím rád,“ vysvětluje herec.
Nadšení diváci
A jak se teď chová publikum v divadle podle Igora Chmely? „Je pozoruhodné, že lidé pořád mají potřebu živé kultury a do divadla chodí. Dokonce se často stává, že při potlesku vstávají a dělají takzvané standing ovation. To dřív moc nebylo. A pokorně musím poznamenat, že se mi nezdá, že by byli tak nadšení jen z toho divadla,“ směje se. „Teď se to děje opravdu téměř pořád. Vysvětluju si to tím, že mají potřebu hromadného nadšení a sounáležitosti v radosti, která je skoro až euforická,“ dodává.
V závěru rozhovoru pak herec zavzpomínal na své přijímací zkoušky na DAMU, kde ho přítomná komise oslovila vlastně náhodou, aby se přihlásil taky. „Byl jsem v pohodě, bez stresu, o nic mi nešlo a o nic jsem neusiloval. To byla velká výhoda,“ vzpomíná. Na vysoké škole pak společně s kamarády pořádal improvizované večery. „Stavěli jsme je na trapnosti, dělali jsme si legraci, byly to různé parodie, prostě jsme si hráli,“ přibližuje. Trapno označuje Igor Chmela za něco, čeho by si herec měl být vědom. „Nikdo nechce být trapný, ale naučit se s tím pracovat, to je speciální disciplína.“
Trailer k Rozptýlení/Barcarole: