Herce Igora Chmelu zřejmě začnou poznávat nejen divadelní fanoušci. Chmela však již hvězdou je – jen trochu jiné kategorie. Neobejde se bez něj prakticky žádné představení Divadla Na zábradlí. Zábradlí se dnes poprvé od smrti Petra Lébla vrací k Čechovovi: a Igor Chmela se v režii Jiřího Pokorného stal Platonovem.
Inscenace se jmenuje Platonov je darebák! Vidíte ho jednoznačně jako negativní postavu?
Platonov je darebák, ale mám pro něj pochopení. Je to dost kontroverzní muž, jehož cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly. Jeho pohled na společnost v něm probouzí emoce, kterým dává volný průchod. Provokuje, záměrně spouští skandály, umí být vtipný a nemilosrdně krutý. Ale jeho břitká inteligence jej před jeho přirozenou lidskostí neuchrání. Hra samotná mě fascinuje – Čechov ji prý napsal v osmnácti – klobouk dolů. Je syrová až krutá, ale zároveň obsahuje hodně humoru. Snažíme se, aby inscenace byla zábavná.
Jak jste se vlastně dostal k divadlu?
Náhodně – přes kamaráda z vojny, kde jsme z nudy blbli. Studoval jsem železniční průmyslovku a uvědomil jsem si, že na dráhu nechci. Tak jsem po vojně zkusil DAMU.
Po škole vás vzali hned do Národního divadla. Pro mnohé by to byl vrchol, vy jste však rychle utekl do Dejvického divadla...
Do Národního mě zlákal můj pedagog Jan Kačer, mělo to být volné pokračování studia, ale to se nějak nepovedlo. Trpěl jsem tam frustracemi, sebevědomí na nule. Byl jsem v nesprávnou dobu na nesprávném místě, neměl jsem tehdy na to psychicky. Sice jsem odešel v době, kdy začaly přicházet velké úkoly, ale já si stejně nevěřil. Neměl jsem pocit, že bych se dotkl tvorby. Plnil jsem úkoly, stravován stresem. O hostování v Dejvickém divadle jsem si vlastně Mirkovi Krobotovi řekl. Rovněž Na zábradlí jsem začal hostováním.
Jste jedním z nejvytíženějších divadelních herců. Na zábradlí role stíhá roli, každý rok vystupujete na shakespearovských slavnostech, hrál jste i v Multiprostoru Louny.
Do Loun jsem se pustil, protože jsem byl uhranutý lidmi z Multiprostoru a divadlem, které tam dělali. Lidé ze souboru byli neherci a přitahovalo mě, že dělají divadlo z vnitřní potřeby. Když hrajete na profesionální scéně, tak zákonitě stejné nadšení nemůže být permanentní. Jinak mi vytížení nevadí, ale po Platonovovi se těším na trochu odpočinku.
Zažil jste rovněž uhranutí divadlem, když jste zkoušel s Petrem Léblem? Stále hrajete v jeho Ivanovovi.
Ivanov byl atypický, protože jsem do něj naskočil až po Petrově smrti. Ivanov je, myslím, jeho nejkrotší představení. Zkoušel jsem s ním trochu ztřeštěnou inscenaci Plukovník Pták a z gejzírů Petrových nápadů jsem byl jako v Jiříkově vidění. Vláčel jsem tehdy ještě s sebou pytel mindráků a strašně jsem se styděl. Poznal jsem však, že zkoušení může být něco radostného.
