RECENZE: Všecko, co už jsme věděli, plus slzy za Václava Havla

Do kin míří dokument, který režisér Martin Hanzlíček a scenárista Fedor Gál nazvali Husí kůže – Zimomriavky. Vrací se k dělení federace, ale nic neodhaluje, jen pofňukává.

Rozpad federace ve filmu by snad ještě mohl mít šanci, kdyby odkryl tajné dokumenty, netušené spiknutí nebo lví podíl Marťanů na dělení Československa. Ale celovečerní dokument Husí kůže – Zimomriavky, který míří do kin, nic takového neodhalil. Pouze vzpomíná – čímž svou dvojnásobnou zbytečnost ještě zvýrazňuje.

Husí kůže - Zimomriavky

40 %

Cinemart 2014

Režie Martin Hanzlíček, scénář Fedor Gál

Dvacet let "sametového rozvodu", jak mu říkají v zahraničí, je doba příliš krátká na to, abychom si sami nepamatovali podrobnosti – třeba že vystoupení Václava Havla na bratislavském náměstí nebylo takové vítězství velkého ducha nad davem, jak naznačuje dokument. A zároveň je to doba příliš dlouhá na to, abychom ještě plakali nad rozlitým mlékem.

Průměrná koláž

Navíc metoda, kterou tvůrci zvolili, nenabízí žádný argument pro vstup na velké plátno, tedy kromě úřední povinnosti projít alespoň po sedm dní kiny, jestliže na projekt přispěl státní fond kinematografie.

Režisér Martin Hanzlíček probral televizní archivy z počátku 90. let a sestřih klíčových okamžiků doplnil jednak rozhovory s obyvateli několika míst obou zemí, jednak anketou mezi pamětníky, kterou pořídili středoškoláci s půjčenými kamerami mezi vlastními rodiči a prarodiči.  Což je jediný osvěžující nápad jinak běžné koláže, kterou navíc provází citově přepjatý osobní komentář.

Ohlásí se dramatická hudba, 17. listopad 1989, Federální shromáždění – a k tomu se praví: "Byly to nádherné týdny, padaly ostnaté dráty, přijel Frank Zappa, promluvil Havel, to snad sám Masaryk vstal z hrobu." Taková dávka patosu v novodobém dokumentu již dlouho nezazněla.

Jednotlivé kapitoly pak oživují postupný vývoj událostí, "novou zkušenost se zuřivostí nacionalismu", absurdní boj o pomlčku, rokování, jednání, dohadování. "Hovořilo se, mluvilo a kecalo," praví komentátor, paradoxně však sám dokument nic jiného nečiní.

Připomíná se zde Tiso, jazykový zákon, protestní hladovka, prostě průlet tehdejšími potyčkami doplněný nikoli o neznámá fakta, nýbrž o vzletná slova typu "náměstí se ponořilo do slušnosti" nebo lítostivé  povzdechy "jediný prezident to nezachrání".

Poslední mohykán?

Snímek Husí kůže – Zimomriavky v podstatě sleduje základní tezi: rozpad společného státu vnímá jako tragédii a Havla oslavuje coby posledního mohykána, který se jí pokoušel navzdory zlosynům typu Klause a Mečiara zabránit.

Což je výklad sice možný, ale nikterak objevný a přinejmenším lehce zpozdilý, jestliže i v dokumentu nakonec padne příznačná věta – Veškerá jednání o zachování federace měla pouze ten smysl, že dokázala, že to už smysl nemá.

Resentiment komentáře se místy ocitá až na hraně trapnosti, naštěstí jej vyvažují studenti narození až po rozluce svým zaujetím pro hru na filmaře i některé věcné postoje pamětníků Československa.

Hlavně vyprávění muže, který často jezdil s manželkou za její rodinou na Slovensko, ve vypjaté době však musel auto s českou poznávací značkou zaparkovat pro jistotu ve skrytu na zahradě, nesměl mezi místními promluvit česky, a když odjížděli, žena mu s pláčem řekla, že v případném referendu by i ona hlasovala pro rozdělení. Právě proto.

Pocit, o nějž tvůrci nestáli

Malé soukromé dějiny zkrátka dokumentu sluší, zatímco leporelo televizních zpráv ho ubíjí. Po filmařské stránce se snímek Husí kůže – Zimomriavky nemá čím předvést, kombinace archivů, mluvících hlav a kazatelského postávání před různými památníky působí chudě i na malé obrazovce, natožpak na širokém plátně.

Jistěže spojení historie, sociologie a filmu má svůj význam. Jenže se těžko dovozuje ze zážitku, kdy si divák opakuje – To jsem věděl, tohle taky, tamto taky – a se závěrečnými titulky se v něm rozhostí pocit, o který tvůrci dokumentu rozhodně nestáli. Tedy pocit, jak je dobře, že sametový rozvod nastal, že už ho máme za sebou a nemusíme se jím znovu planě bičovat.