Proč Hurvínek funguje už celé století a nestárne? „Myslím, že v něm je něco divného,“ říká Trecha bez okolků. „Ať tady budeme popisovat a pojmenovávat cokoliv o tom, proč to ještě funguje, je potřeba říct, že Spejbl i Hurvínek v sobě prostě mají něco, co úplně nechápeme. Je to jejich tajemství. Přitahují si lidi k sobě a různými zvláštními náhodami přežívají dál,“ říká.
Denisa Kirschnerová, která divadlo vede po svých rodičích Miloši Kirschnerovi a Heleně Štáchové, to vysvětluje o něco konkrétněji: „Vodiči někdy říkají, že oni nevodí loutky, ale loutky vodí je. Je v tom nějaká magie.“ A dodává to nejpodstatnější: fungují i proto, že je nelze nikam zařadit. „Sociálně i historicky jsou neukotvení. Když se na ně podíváte, neurčíte, do jakého ‚konceptu‘ je zařadit. A to jim umožňuje být kdykoliv, kdekoliv, v minulosti i budoucnosti,“ vysvětluje.
Vrácen na hranici
Divadlo Spejbla a Hurvínka pravidelně vystupuje nejen v Česku, ale také ve světě. Má takové „cestování“ svá specifika? Při nedávné cestě do Ameriky se ukázalo, že ano. Loutky totiž putují zvlášť, většinou v cargu měsíc před souborem – a tentokrát se část zásilky vrátila rovnou zpátky. „Celníci nám první várku loutek neproclili a vrátili zpátky,“ popisuje Kirschnerová.
Co přesně bylo důvodem, dodnes nevědí. Trecha si dělá legraci, že Hurvínek na hranici nejspíš promluvil. „Asi pravdu a byl upřímný,“ směje se. Naštěstí divadlo disponuje vícero loutkami, takže se podařilo doručit alespoň ty hlavní. Umělecký šéf navíc pro tuhle americkou cestu vyrobil náhradní sadu – odlévané loutky, které by v případě nějaké nehody nebyly takovou ztrátou.
Komplikací ale může být víc. Kvůli odlišnému kulturnímu kontextu se čas od času musí upravit i texty jednotlivých her. Právě v Americe ho třeba museli výrazně zjemnit – Spejbl nesměl na Hurvínka ani zvednout ruku a říkat někomu blondýna bylo tabu. „Český černý humor je krásný v tom, že si můžete rýpnout do všeho. V Americe to ale neprošlo,“ vysvětluje Trecha. V Japonsku přitom platil pravý opak. „Tam čím víc, tím líp. Spejbl byl samuraj a děti se pod ním krčily.“ A v Srbsku zase museli vynechat jméno Mánička, protože tamní význam má blízko k lehké ženě.
Rozhovor s oslavencem:
A jak se do Divadla Spejbla a Hurvínka dostal jeho nejmladší interpret? Přes lásku od dětství to nebylo. „Nevyrostl jsem na nich. Mě vždycky zajímala spíše technika, opony, světla,“ říká. A tak začal zkoušet, jak se dá různě ovládat kus dřeva a vyrobil si své první loutky.
Klíčový pak byl dopis Heleně Štáchové, dlouholeté interpretce, mamince Denisy a bývalé ředitelce divadla, ve kterém se Trecha „vyznal“ ze svého nadšení a touhy poznávat víc. „Kdybych to mohl změnit, bude ten dopis čtvrtinový, než jsem ho napsal. Musela se tím doslova proklestit,“ směje se Trecha.
A jaké je to pro oba, Denisu i Martina, procházet zákulisím, kde visí desítky verzí Hurvínka, Spejbla i dalších? „Všichni na vás mluví a hýbou se,“ tvrdí Trecha. Sám popisuje stav, kdy při improvizaci jako by loutka mluvila téměř skrze něj. „Já se na to taky dívám. Občas mě to i rozesměje, protože nečekám, co řeknou,“ popisuje. Kirschnerová na to navazuje s tím, že právě tahle nevyzpytatelnost loutky drží naživu celé generace. „Každá věc má nějaký začátek, vývoj a konec. Ale ten princip, tak jak je nastavený, je vlastně věčný,“ říká.
Oslavy Hurvínkových stých narozenin trvají celý rok – čekají ho ještě premiéry, nová vizuální identita i letní výstava na Mariánském náměstí. Spejbl, kterému je 106 let, zatím odpočívá ve skladu. „Visí v chládečku, je mu fajn,“ uzavírá Trecha. „Než zase přijde řada na něj.“
