Člověk skoro žasne, jak se ty dva maličké zázraky normálních radostí prodraly nakonec na světlo mezi robustní plačtivostí Nemocnic či Náměstíček.
Šroubovaný slogan příběhu o "partě třicátníků, kteří jsou příliš staří na mladistvé hrátky a příliš mladí na vstup do dospělého života" mohl spíše odradit, kdyby mu na pomoc nepřišla lákadla na žánr komedie (nepřesné) a na jméno Ivany Chýlkové (v té roli naopak přesná).
Na ně se už dalo drápkem chytnout a pak zvolna zjišťovat nikoli se zklamáním, nýbrž s úlevou, že tu nejde jen o situační švandu na téma sport po čtyřicítce a že Chýlková nabitá věcnou sebeironií pookřála s kolegy neméně schopnými, jen jaksi méně známými - aspoň divákům pořadu Jsou hvězdy, které nehasnou.
Jistě, Marka Taclíka už dávno objevil film nebo Romana Zacha seriál Novy Redakce, jenž je se světem hrdinů Hop nebo trop náladově spřízněn.
Teď však pro změnu objevily konečně i Kavčí hory existenci jiné generace a jejího životního stylu, názoru i vkusu - nechuť vůči patosu, křeči, přepjatosti a mramoru, vůči umělým dramatům i vášním, vůči humoru, slzám či slovům ždímaným až na doraz.
A v režii Jiřího Chlumského se té pocitové vlně dostalo i moderního filmařského výrazu samozřejmosti, ve které romantika pod Měsícem, nezvratná tragédie i malicherný trapas účinkují jako stejně přirozené součásti života.
Zvláště potěšitelné je, že seriál Hop nebo trop sledovaly dva miliony lidí a v internetovém hodnocení dostal vysoké známky. S trochou opatrné naděje se tedy dá soudit, že tradice českého seriálu, on a ona debatující ve tři ráno v kuchyni o posmrtném životě nebo o privatizaci vepřína, nikomu zas tak moc nechyběla.
