RECENZE: Jiří Dvořák si v Indii kupuje košile. Hezké osvěžení cestopisu

Cyklus ČT Hledání ztracených světů se po Indonésii, jíž putoval Roman Zach, vydal v premiérové druhé řadě do Indie. Novým průvodcem se stal opět herec, tentokrát Jiří Dvořák, jehož sebeironický nadhled skýtá cestopisu příjemný bonus.

Hned v úvodu Jiří Dvořák zkrotí případnou diváckou představu o zkušeném světoběžníkovi adrenalinového typu osobním přiznáním: „Nejsem zrovna velký cestovatel, domluvím se lámanou angličtinou a má obvyklá dovolená se odehrává u hotelového bazénu.“

Nastolený styl usměvavé střízlivosti pak ve své nové „roli“ drží herec důsledně, přinejmenším ve všech třech zhlédnutých epizodách. Jedním dechem umí spojit popis navštívené katedrály s přiznáním, že vedle uměleckých krás je uvnitř taky konečně chládek.

Když propotí košili, jde shánět náhradní, což se v labyrintu krámků promění ve velké nákupní dobrodružství. „Mám tři, zhruba po stovce, ale měl jsem jich vzít deset,“ shrnuje praktickou zkušenost běžného turisty – a právě civilním projevem reguluje obvyklé výlevy teatrální extáze nad exotikou.

Jestliže ani teplé moře nepřinese osvěžení, zkusí jezero pod vodopády, kde ovšem zažije nával domorodých neplavců v záchranných vestách a opice kradoucí batůžky.

K podstatě cyklu patří, že průvodci si ledacos vyzkoušejí na vlastní kůži, nicméně v případě Dvořáka jednak nejde o vyloženě efektní eskapády, jednak své pokusy vesměs sám shazuje. Tak se třeba posadí za volant při projíždění brodu nebo se pomodlí s rybáři před společnou plavbou, která za spoustu fyzické námahy vynese jediný malý exemplář, leč místní to nesou s obdivuhodnou vyrovnaností zvyku.

Aby dostal večeři, musí probudit spícího kuchaře, jemuž pak nakukuje pod pokličky. Cokoli podnikne, komentuje s despektem vůči vlastním schopnostem. Na lodi si za kormidlem ověří, že „pirát z Karibiku ze mne nebude“, pokud nemají stylově námořnický rum, vezme zavděk studeným pivem a v dílně, kde ženy vyrábějí provazy z kokosových vláken, přidá ke smíchu nad vlastní nešikovností poznámku „dělají tady za šest korun na hodinu; pak že my se máme špatně.“

Protože „v tom dopravním pekle si netroufám řídit“, najme si průvodce, jenž mu důležitě ukazuje „dům, řeka, most, hory“; i to přijímá s humorem. Ať prochází zarůstající ruiny na místě pobytu Beatles či zkoumá, jestli posvátná řeka Ganga „se mnou něco dělá... no, asi nejsem jogín“, udržuje si zdravý odstup.

Hledání ztracených světů II - Indie

60 %

Scénář a režie Kateřina Bělohradská, účinkuje Jiří Dvořák

Ani nepropadá sluníčkářskému velebení zprofanované spirituality, ani se nenadřazuje či neposmívá.

Postoj Jiřího Dvořáka vyjadřuje klíčová věta, jež by se měla tesat do mramoru: „Některým věcem nikdy neporozumím, ale jsem rád, že jsou takové, jaké jsou.“

Vše, co projektu naopak ubírá body, spadá čistě do žánrového modelu cestopisů. Patří sem jak povinná dávka odrecitovaných faktů z bedekrů, tak zkreslování reality.

Neboť hra na sólového poutníka nezastře, že v pozadí stojí celý štáb a že zdánlivé improvizace či spontánní nápady nevznikají vždy bez příprav. Tím spíše modelovou poznávací výpravu polidšťuje prozaický nákup košil.