Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvVáš nový film Bojovník jde do kin, ale na plátně vás diváci uvidí poměrně krátce. Vím, že se říká, že není malých rolí. Pokud je ale člověk ve fázi, kdy neví kam dřív, co rozhodne, že přijme i takovou roli?
U mě hodně rozhoduje projekt a hlavně lidé, kteří za ním stojí. U Bojovníka bylo od začátku vidět, že tomu všichni opravdu věří. Na place jsem po dlouhé době cítila, že lidé nedělají jen profesionálně svou práci, ale dávají do ní ještě něco navíc. Bylo vidět, jak moc jim na filmu záleží. Třeba Milan Ondrík a Ján Jackuliak kvůli souboji opravdu tvrdě trénovali. Dokonce došlo ke zranění, a přesto se pokračovalo v natáčení. Byla jsem na ten film a na všechny, kteří na něm pracovali, opravdu hrdá.
Co když se ale během natáčení ukáže, že projekt není takový, jak jste si představovala?
To se podle mě stane každému. Herectví je práce s lidmi a do hry vstupují emoce, ega, únava i rozdílné názory. Když už ale projektu řeknu ano, nesu zodpovědnost za to, abych svou roli udělala co nejlépe. Někdy musíte spolknout vlastní ego a vést i nepříjemné rozhovory. Režisér je pořád člověk, který zodpovídá za celý film. Pokud bych chtěla být já ten boss, musím si natočit vlastní film. Ale je pravda, že když to někde hodně drhlo, na další práci už jsem nekývla. Dřív jsem byla hodně hladová po práci. Brala jsem všechno zleva doprava, protože jsem chtěla zkušenosti a měla jsem pocit, že když nepracuji, něco mi uniká.
Časem jsem ale začala přemýšlet, co vlastně chci. Začala jsem si otevírat dveře v jiných zemích, psát scénáře a učit se italsky. Najednou jsem potřebovala vytvořit určité vědomé vakuum, abych zjistila, kudy chci jít. Už nechci, aby s mi život definoval tím, že půjdu z práce do práce jen ze strachu, že další nabídka nepřijde.
Liší se podle vás nějak české a americké herectví?
Dobré herectví je podle mě dobré herectví bez ohledu na zemi. Když vypnete zvuk a pořád vás herec fascinuje, je to dobré herectví. Rozdílná je spíš kultura. My jako Češi jsme například hodně racionální, máme rádi sarkasmus a humor. V Americe jsem se setkala s mnohem větším důrazem na to, co postava chce a za čím jde. Říkali nám: Když to nezajímá vás, nebude to zajímat ani diváka. To je podle mě strašně důležité. I když hrajete zápornou postavu, musíte najít něco lidského, na co se divák napojí. Můžete ho klidně nechat, aby si vaši postavu oblíbil, a teprve potom mu ukázat její temnou stránku. Třeba tohle jsem se na DAMU nedozvěděla.
Změnilo vás to i jako člověka?
Určitě. Když člověk cestuje a žije v různých zemích, začne zjišťovat, co je opravdu jeho a co jen převzal ze svého prostředí. Když jsem se vracela z Ameriky, měla jsem třeba pocit, že jsem mnohem odvážnější a dokážu lépe říct svůj názor. Pak jsem přijela do Česka a zjistila, že tady to samozřejmě funguje trochu jinak. Člověk se časem naučí rozlišovat: Tohle mi sedí, tohle ne. Tohle jsem převzala, protože jsem tak byla vychovaná, ale vlastně to nejsem já. A zajímavé je i to, jak jazyk ovlivňuje emoce. Američané často říkají „I feel“, tedy „cítím“. My Češi mnohem častěji říkáme „já si myslím“. Možná jsou některé emoce opravdu trochu zakleté už v jazyce.
Dřív jsem nevěřila, že v mé hlavě může vzniknout něco zajímavého, říká Hana Vagnerová |
Dnes se castingy často dělají přes takzvané self-tape. Je to pro herce jednodušší?
Má to výhody i nevýhody. Můžete být v Praze a dělat casting do Londýna. Nemusíte nikam cestovat. Zároveň ale zmizí osobní kontakt. Když jste v místnosti s castingovým režisérem, můžete reagovat na jeho pokyny. U self-tapu často dostanete scénář a velmi obecný popis postavy. Na jeho základě uděláte verzi tak, jak jste z popisu ten charakter pochopila. Což ale nutně nemusí být to, co režisér chtěl. A pak se stane, že se někdo podívá prvních deset sekund a řekne si: „Tohle ne.“ A vy se nikdy nedozvíte proč.
Jak velký vliv v obsazování rolí mají sociální sítě, respektive to, jak moc je kdo na nich sledovaný?
V zahraničí hrály sociální sítě v minulých letech obrovskou roli. Myslím ale, že se to mění. Lidé jsou už trochu z těch všech influencerů a sociálních sítí unaveni. A v Česku si myslím, že herec pořád může být hvězda i bez Instagramu. Ivan Trojan bude bůh, i když nebude mít Instagram.
Když jste odjížděla do USA, měla jste z okolí reakce typu: na ni tam určitě čekají. Nedávno měl v Londýně premiéru film, kde jste hrála po boku Joan Collins. Je to pro vás zadostiučinění?
Není to to o tom, že jsem si zahrála s velkým hercem nebo že jsem natočila film v zahraničí. To jsou krásné věci, ale jsou spíš třešničkou na dortu. Pro mě má největší hodnotu samotná cesta. Naučila jsem se cizí jazyk, napsala scénář, mám přátele po celém světě a zjistila jsem, co vlastně chci. A největší radost mám z toho, když překonám sama sebe. Teď třeba točím dva projekty v Itálii. Je to skvělé, ale ještě důležitější pro mě je, že jsem se odvážila udělat něco, čeho jsem se dřív bála. A vlastně, co si kdo dnes myslí, je mi už jedno.
A kam chcete dál?
Ideálně bych chtěla dojít do fáze, kdy si budu opravdu vybírat, s kým chci pracovat, s kým chci být obklopená a kde chci žít. Nemyslím si ale, že jednou člověk dojde do bodu, kdy je všechno hotové a už jen spokojeně rozjímá. Život nás pořád někam posouvá. Věci, kterých se bojíme, nás často nejvíc motivují. Takže vlastně pořád dělám to samé jako ve dvaadvaceti. Jen už trochu lépe vím, proč to dělám.
