Z jihlavského festivalu se v úterý dostává na platformu DAFilms a od čtvrtka do kin snímek Vitalije Manského, který se při zkoumání osobnosti muže, jenž změnil dějiny světa, dostal hlouběji než Werner Herzog v nedávném dokumentu Svět podle Gorbačova.
Logicky: Herzog vedl s otcem perestrojky filozoficko-politickou disputaci plnou respektu, kdežto Manskij s Gorbačovem točil už před dvaceti lety, sdílejí spolu rodiště – bývalý Sovětský svaz – a tudíž i důvěrnější blízkost, ať už jde o reálie, nebo způsob komunikace.
Takže Manského neváhá Gorbačov opravovat, kdykoli nepřesně cituje ruské klasiky, tyká mu – „Víš, že jsem málem pošel?“ a má-li dojem, že opakuje již zodpovězené otázky, pošle ho s chutí do... řekněme do háje.
Jeden motiv obě zpovědi sdílejí, totiž Gorbačovův nekonečný stesk po manželce Raise. „Smáli se mi, že jsem pod pantoflem, ale já jsem to tak chtěl,“ vyznává se, že bez ní život ztratil smysl. „Ani vnučky už nejezdí, dali jsme každé půl milionu.“
Mimochodem zazní i jiná fakta nynějšího Gorbačovova života: žije z úspor za své přednášky, v domě, který dostal od státu jen na dožití, výtah mu postavili přátelé, když zjistili, že cesta do ložnice v prvním patře mu trvá skoro hodinu.
Ale sám Gorbačov si nestěžuje, nelituje se, nanejvýš uplatní šibeniční humor. A když vypráví o své rodině, člověk si znovu řekne – divný národ, tihle Rusové. Jeho dědečka komunisté mučili, přesto se celá rodina radovala, když vnuk vstoupil do strany. V maturitní práci psal nadšeně o Stalinovi; pak se zhrozil, když díky stranické funkci viděl dokumenty o vězněných a popravených.
Jedním dechem prohlásí: „Dál se považuji za socialistu a Lenina za našeho boha“, současně však barvitě popíše své pocity při vstupu mezi mocenskou špičku – „Proboha, kde jsem se to ocitl?!“ – a na otázku, proč v krizi nepoužil armádu, odvětí: „Snadno odpouštím, třebaže to je spíše pro cara než pro generálního tajemníka strany.“
Nohy mu neslouží, zato mu chutná a mozek stále funguje. Nadto se Gorbačov dobře poslouchá, protože vypráví živě, pomocí dialogů skoro jako herec několika rolí, s trefnými postřehy a charakteristikami mocných od Brežněva po Reagana.
Pro jedny spasitel, pro jiné zrádce dokáže stále sdělit hodně zajímavých kuriozit. Nicméně ve finále je to stařec, který silvestra tráví se psem na klíně a s Putinem na obrazovce.
Teprve odstup věku může pojmenovat, v čem je dokument silný a zrádný zároveň: Manskij se totiž ptá na věci zdánlivě světoborné, leč nepodstatné, kdežto Gorbačov mu odpovídá tím podstatným.
