Navenek se České tajemno tváří solidně až seriózně, režisér Pavel Jandourek se snaží, aby vyprávění obrazově nazdobil včetně hraných pasáží, Jan Novotný coby průvodce a Jiří Dvořák v roli vypravěče čarují svými hlasy, aby vytvořili pocitovou náladu mystéria.
Ovšem nakonec se pokaždé do hry vloží sám její autor, takřečený záhadolog Arnošt Vašíček, a zdání vědeckého přístupu se rozpadne pod náporem pohádkářské ezoteriky. Navíc s nechtěným humorem ve stylu cimrmanovského „nejdůležitější objevy jsem učinil já“, když Vašíček pronese například: „Překvapuje mě, že si toho dosud nikdo jiný nevšiml.“
Samozřejmě divák ví, že průlomové objevy nepřijdou, protože by se o nich už dávno mluvilo, a že se bajky o zdrogovaných panovnících či tajné pražské bráně do jiných světů nedají brát vážně – podobně jako fantazie Dana Browna.
Jenže stvořitel Šifry mistra Leonarda se k dobrodružné smyšlence přiznává, kdežto České tajemno si předstíráním dokumentaristické pravdy škodí.
Na druhou stranu je však právě proto svým bizarním způsobem zábavné: jako by člověk naslouchal dávným pouťovým morytátům v podání vypravěče, jenž vezme na dlani chlup a uplete z něj spiklenecké melodrama.
Kam se na záhadologa hrabou jeho sokové v premiérových talk show od uspávacího Radkina Honzáka po Lukáše Pavláska s kolovrátkem otázek „a co, a jak“, jehož Ondřej Sokol v roli hosta něžně vystihl: „Většinou nejsem vtipný, ale co zrovna tobě budu povídat.“ Kdežto Vašíčkovy konstrukce jsou tak kouzelně krkolomné, že vydají nad veškeré silvestrovské estrády.
