„Skutečný příběh neskutečné rodiny jsme pouze zaznamenali,“ upozorňoval předem ředitel Primy Marek Singer, že nejde o strojenou reality show, nýbrž o realitu bez úprav, a to „dost často bizarní“. Televize samozřejmě potřebují alibi typu Já nic, já muzikant, pokud „jen“ dokumentují podobný úlet.
Nicméně právě přítomnost kamer dává exhibicionistům křídla i pocit vlastní výjimečnosti, takže u rodinné oslavy se v přestřelce vulgarit řešilo, kdo zařídil mediální obraz na které stanici u kterého ředitele, kdo mediální obraz má a kdo ne, jak je mediální obraz důležitý, kdo mediální obraz buduje líp...
Fráze „mediální obraz“ zněla v každé větě Moniky Štikové, takto matky Ornelly Štikové - Koktové a babičky Quentina Kokty, jehož dcera porodila někdejšímu milionáři Josefu Koktovi. Na rozdíl od Osbournových, kde otec Ozzy zpívá, se tahle rodinka ničím jiným neproslavila, nic nedokázala, nikoho nezajímala.
Tedy kromě bulváru, který si dryáčnickou matku rodu hýčkal, až uvěřila, že je celebritou. Pohled na omezenost v zajetí sebeklamu by mohl dokonce bavit, kdyby ovšem mezi dospělými soupeři ve válce o „mediální obraz“ nesedělo čtyřleté dítě, znuděné, neboť zjevně přivyklé domácím ohňostrojům hrubosti.
Cynické televize vědí, že do soukromí k praní špinavého prádla je pustí právě a jedině rodiny lačné jednak peněz, jednak pozornosti; Výměna manželek má týž základ. Ale Štiky vyloženě nudí. Při pohledu na ně pocítí člověk nevěřícný úžas, pak je mu za ně trapno, stydno a nakonec je mu jich snad i líto.
2. května 2018 |
